i malému dal velikú věc. Takť velebný Pán Hospodin i malým dává své veliké dary a velebné, jakož die to skrze Ezechiele. Praviv, že velikú věc chce v židovstvu učiniti, die potom: Ne pro vyť učiním toho, ale pro své veliké jmeno. V tom čtveru, když to v Bohu člověk opatří pílně, muož udaten býti k velikým věcem. A skrze to Buoh své svaté tak svú milostí zpojuje a udatny činí k doúfaní, že nechtie na tom, co jest Božie, dosti jmieti, ale až chtie mieti jej samého. A zdali z těch nebyl Mojžieš, ješto maje již od Boha veliké věci, jal se prositi: É, nalezl li sem před tebú milost, ukaž mi svú tvář, ať vědě, kto jsi. A v kantikách die nábožná duše, chot věčného krále: Polib mě políbeniem ust svých; jako by řekla: Jižť jsem mnoho slyšela o něm, již vizi po mnohých dařiech jeho velebnost moci, múdrosti i dobroty jeho; é, bych již jej samého měla! A pak nadto poznavši již, že má jeho, ale skrytě a pod záslonú ve mhle ještě, prosí řkúc: Ukaž mi, kde v polodne odpočíváš; totiž jak s v své jasnosti, jakož slunce bývá o polodni. V té srdečné žádosti a v tom doúfaní, že dojdú toho, mnozí světí čistiec sě od všelikých i malých poškvrn, rozchutnajíc sě v Boží milosti darem Božím, i zde ještě veliké věci docházeli v poznání a v okušení divné v Boze pochotnosti, nad rozum vyjdúc, že srdce jich nemohlo by viece řéci, jen jako v otrapě té náramné milosti: Pán muoj a Buoh muoj. A to jest bylo čtvrté rčenie tohoto svatého apoštola, o nichž mám řeč.
Tak jest vyřekl to čtvrté rčenie svatý Tomáš, že když sě jemu ukázal Kristus a dal jemu i bok, ješto jest byl na kříži proklán, opatřiv, aby nechybal u vieře, proti tak veliké Boží milosti tak silná milost srdce jeho obchopila, že nemohl jie vypověděti řečí plnú, ale ukázal ji v tom neplnú řečí pokřiknutí řka: Pán mój a Buoh mój. Takť mnohé popaduje ta silná milost a zavodí v to jakés
