sě nestydí málo Boha milovati, ktož neurozumie, by tak jej Buoh miloval velmi. Ale divný bude a zlého srdce, když muož to právě obmysliti, nepotká li milosti takého milovníka. A tak die svatý Augustin: Nic nenie tak dospěšno, co by v nás mohlo vzbuditi, odchovati i rozspořiti milost k Bohu, jako pilné znamenávanie a ústavné vzpomínanie dobrodinie jeho velikého, co jest nám učinil dobrého a co vždy činí a co nám učiní teprv, když v milosti jeho dokonáme. A v komž sě rozmuož silně ta svatá milost, muožť udatně milému doúfati. Třetie má býti k tomuto dvému hojnost skutkuov dobrých; neb dolíčenie milosti činiti skutky libé milému. A svatý Řehoř velí o milovánie Boha otázati mysli své, jazyka a života. Totiž miluješ li Boha, rád o něm myslíš, rád mluvíš o něm a k jeho líbosti pósobíš všecky činy života svého. A jakž koli milost jako dar Boží prvé bude v srdce vlita člověku, než pójdú skutci dobří, a z milosti budú dobří skutci: však by milost pohynula, kdyby ústavné neměla posily činy dobrými. Čtvrté roste doúfanie z svyčnosti a z obyčeje v ochotenství. A tak, ktož větší má obyčej s Bohem a viece jej vidí ochotna k sobě, viece muože úfati do něho. A tudy by člověk přišel v ten šťastný obyčej k Bohu, kdyby vylúčil žádost a oblibovánie marných tělesných a světských věcí z mysli a o Bohu myslil, přemlúval, žádosti k němu pozdvihuje. V tomť Buoh navštěvuje zbožné duše a svú jim ochotnost ukazuje. Z tohoť čtvera pochodí doúfanie do Božie milosti veliké věci a z protivného tomu hubenstvo naše. A však vidúc a znamenajíc tak velikú Boží milost, že docházie i nedóstojných, povzdvihněm i my naděje k milosti jeho, jenž z hnisu povzdvihuje i hubeného. Což sebú nemóžem, jím budem moci; onť svój lid spasí. Ano David byl malý, a velikým jej Bóh učinil. A tak die v žaltáři: Chudý a ubohý sem já; tvé spasenie, Bože, přijalo jest mě. Na sebe patře, musil pravdu vyznati, že jest chudý a ubohý, ale zře k veliké Boží milosti, v rozchutnání vyznal, že