jako sám sě. A tak plnost zákona jest milost. Aj, jakť jest milost veliké dobré! Ale to jest slovo také znamenati, ješto die svatý Pavel: Milost bližnieho nečiní zlého. K tomu j’ podobné, ješto die Tulius: Ne každý jest přietel, ktož miluje; jakž koli miluje, zlé čině tomu, kohož mní, by miloval, nemilujeť a nenieť přietel. V těch, ktož sě chtie právě a přietelsky milovati, má býti Bóh najprv a šlechetnost základ milosti mezi nimi, aby pro Bóh a pro šlechetnost sě milovali, že jsú dobří a milí Bohu, aneb nejsú li, aby byli. Protož pravé, přietelské milosti nemuož býti mezi zlými, ješto i zlé proti Bohu, proti úlohu pravdy a šlechetnosti učiní jeden pro druhého. Ale nechaje nynie té zvláštnie přietelské milosti, o té řku obecné nětco, ješto má najprv hřiech nenávisti a závisti vypuditi, a potom přivésti mezi bližnie milosrdné slitovánie v nedostatciech leč v duchovniech leč v tělesných a štědrú pomoc v tom, ješto muož, a veselé a útěchu v tom, což vidí hodného bližním.
I svědčí svatý Jan, že jest to Božie přikázanie, aby ktož miluje Boha, miloval i bratra svého. A jak muož to řéci, by miloval Boha, jehož nevidí, když vida bližnieho nemiluje? Však všichni jsme svatého kostela tělo jedno, a Kristus hlava těla toho, a náš každý úd některý aneb stránka. Zdaliž údové těla jednoho nemají sě spolu milovati? Zdali kterého údu nenie třeba? Móž li oko noze řéci neb noha oku: Netřeba mi tebe? A tak i o každém údu jiném. Neb vieť Stvořitel všeho, proč jest vše stvořil, ono ku potřebě, ono k ozdobě. A tak, jakož sě milují údové těla a pomáhá jeden druhému, tak by i mezi námi býti jmělo. A urazí li jeden úd druhý, menší sebe úd uražený nad tiem, ješto jest jej urazil. Velí nám také přirozený zákon milost k bližniemu; neb přirozenie ukazuje v srdci, aby, jehož by nechtěl od jiného, nečinil jinému toho, a což by chtěl od jiných, aby to učinil jiným. A v jiných zvieřatech muožem toho příklad jmieti nebo vzieti. Vidúc, že každé zvieře miluje zvieře podobné k sobě, také sě máme všichni spolu milovati a najviec jednoho Boha majíc nad sebú, k němuž by každý mohl přijíti a nalésti milost jeho, jenž chce to za právo jmieti, aby každý, ktož jej miluje, táhl i jiné k jeho milosti, a což on miluje, aby to miloval také. A tak i psaný zákon velí, aby nade vše člověk miloval Boha a svého bližnieho, jako sám sebe. A Nový zákon, zákon milosti, když jsme všichni pozváni k jedné milosti, ovšem chce, abychom sě čístě, ne v tělesné, smilné žádosti poprznění pořiedně […]text doplněný editorem, aby pořád byl v milosti, co prvé a co potom, co viece a co méně má mílo býti. Neb jakož die svatý Ambrož: Mnohých jest milost nezřiezená; to položie na třetiem neb na čtvrtém miestě milosti, ješto má na prvniem býti neb na druhém. Pořádť jest po Bohu otce a mateř milovati, potom děti, potom známé a příbuzné, a potom obecně všecky, každému přejíc dobrého jeho, v nenávist nemajíc ižádného. Máme také, jakož sem řekl, v šlechetnosti a v svatosti sě milovati, aby zlého jeden v druhém nemiloval, ale co jest dobré a šlechetné, [k]text doplněný editorem křivdě jeden druhému nepomáhal, zlosti nechválil; ale kudyž mohúc, aby sobě pomáhali k šlechetnosti a k svatosti chváléc, co jest dobré. To jest pak beze lsti družce milovati i práce sě neobinúti v potřebu jeho, nejen řečí, ale i skutkem milovati a v núzi i svým statkem spomoci jemu.
Pak sem sě díval, proč s túto epištolú, v níž svatý Pavel mluví napomínaje, aby sě spolu lidé milovali, čtú to čtenie, že Ježíš všel na lodíčku a za ním vešli mlazší jeho; pak usnul Ježíš a búře sě vztrhla, chtiec lodici převrátiti; a mlazší Syna Božieho ubudie, jej žádajíc pomoci jeho; jakž on svú mocí učinil ticho a pomohl jim. I vzal sem v úmysl, že ta lodíčka muož snad milost znamenati, v níž všel Kristus s svými. Ktož tak pořiedně milují sě
