při nich, daleci jsú všie oplzlosti; nic by takého nelze sě bylo tu dopatřiti, ani oni sami mezi sebú mohú co toho znamenati.
Třetie znamenie tělesné milosti jest nepokoj mysli; když jsú ruozno, že bezpřemně túží po sobě, a jeden o druhém vždy myslí neb mluví, kde by byl, co by činil, jak jest slušné postavy. Ale duchovnie milost nečiní takového nemúdrého nepokoje, že by nemohli pro své dobré pobyti bez sebe; neb věčně pak mají býti sebú. Ani tělesné postavy milého přemietá v mysli, ktož tělesně nemiluje, ale miluje v milém šlechetnost a Boží milost. Ani hlédá míl neb míla býti ozdobami tělesnými, ale pravdú a Boží milostí.
Čtvrté rozeznánie té milosti, že, ktož tělesně miluje, vzávidí, když uzřie, že onen miluje také jiného. Ale duchovná milost útěchu má, když jich jest viece v té čisté svaté milosti.
Páté znamenie tělesné milosti prchání hněvivé, když co bude nelibého mezi nimi; a najviec, když k jinému milý ukáže milost, budú sobě hněvajíc sě opakovati, co jest jeden druhému činil líbosti a viery ukázal, budú na sě žalovati a svá tajemstvie pronositi, budú se sebe zaklínajíc odpoviedati. Ale ne tak jest bláznová duchovnie milost; trpeliva jest, nemá závisti, nečiní zlého, strpí družci pro čáku polepšenie.
Šesté rozeznánie milosti tělesné od duchovní, že tělesně sě milujíc přieliš sladkošně a pochlebně píší a šelí listy mezi sebú a dárky nepotřebně okrášleny. Ale svatá milost nehlédá těch přielišných okras, ale drží sě prosté věci v napomenutie přietele a v pomoci potřebné kteréž koli.
Sedmé, že tělesní milovníci zlého sobě přehlédají, hřiech očitý jeden v druhém omlúvajíc, a zlosti sobě pomáhajíc. Ale ktož jsú spolu v svaté milosti, jak koli všudy hřiechu nenávidie, však v sobě ovšem viece mrzí hřiech v milém přieteli než v kom v jiném. A tak i Bóh mstí na tomto světě těžce hřiechu v svých milých nežli v jiných. A tak, ktož mají které milosti
