vnitřní kořene v úmysle, z něhož který pocházie úmysl, rozeznalivú světla svého spravedlností znamenává v každého srdci projatě velmě, aby to bylo psáno v kněhách jeho, aby dal pokutu zlému netolik skutky, ale také i tomu stření vnitřniemu, z něhož zlý úmysl pocházie, aneb odplatu dobrému, když budú kniehy k súdu jeho otevřieny. A protož, jakož die svatý Pavel, kdybychom sě sami súdili, nebyli bychom súzeni. A když vzbúzie tělo, vzbúzie zlý duch rozličně búři, chtě lodíčku svaté milosti pohubiti. A Buoh přepustí, aby člověk, bráně sě pokušení, kryje sě příčin k zlému, volaje ku pomoci, jeho zaslúžil chvály. Rozsuzujme sě, když jest kto s kým v takovém některém obyčeji, která je milost drží spolu. Svatéť duchovnie nehyzdím milosti, ale tělesné slušieť sě střieci. I máť každá jí znamenie, po nichž muož, jaká jest která, poznána býti.
Prvnie rozeznánie mezi nimi jest, že ta, ješto sě v Boze milujeta, když jsta spolu, jen to spolu rozmlúváta, ješto jest potřebné k jich spasenie, jímž by sě vystřiehli bluduov, rozum jměli v duchovných věcech, poznánie pravdy, potvrzenie v křesťanské vieře a v naději a rozniecenie v milosti k Bohu; ale ne mnoho mluvíta spolu o tom, jak velmě on ji miluje, neb jej ona, aneb o marných novinkách tohoto světa. Ale mezi kterýmiž jest tělesná milost, ti málo o Bohu a o duchovných věcech a mnoho o lečems marném, kdy jsú spolu, vydadie řeči.
Druhé znamenie tělesné milosti, po němž muož poznána býti, že když sě zbéřeta, ješto sě tělesně milujeta, bývá při nich nějaká oplzlost, aniť sě k sobě usmievají, lizně po oku vzhlédajíc na sě, ruce sobě ohledují, a mohú li před lidmi ukrásti, budú sebú pojhrávati, rameno k ramenu přitiskajíc, na nohu vstupujíc jeden druhému; i slova oplzlá budú někdy jaks z daleka vycházeti. Ale milost duchovní střeže sě koutuov, když má mluviti žena s mužem. A tu, ač by i lidí nebylo
