Pakli onen nenie jist, tehdy tento neuloží nižádnému nic, a rychtář onoho schovati má, to jest proto ustaveno, že rychtář žalucícému příměřie ukládá, ale ne tomu, na kohož žalují, ač člověk nepřivolí k svého řečníka slovóm, dotud ostane bez škody pro jeho slova.

Na kohož pro některý začinek žalují, ten má najprvé řečníka hledati, neb doniž on řečníka nemá, dotud móž žalujícému svú žalobu lepšiti, a potom nic, jakož usúdie.

Žalujeta li dva na jednoho člověka zbožie po jeho smrti před súdem, rychtář má to zbožie v svú moc vzieti bez škody a oni se mají před ním súditi, a který jest obdržal, tomu jej má rychtář vrátiti bez škody, to jest proto, že jeho ižádný jiný v své moci neměl. Pakli jest takové zbožie, že jest v kterého otce moci bylo, tomu toho ižádný nemá poddati, nežli před súdem, ješto oba při tom jsta.

Ktož dědictvie nebo manstvie má neb nábytek nevrátí pod třidceti dny, tak ač toho potřebují, tak na to miesto, ješto správně slušie, příde li ten před súd a obdrží to, čehož jest potřeboval ten, jenž jest nevrátil, musí rychtářovi ukládati a užil li on toho zbožie co, za to on musí dvé to platiti tomu, jenž jest obdržal, ač jest z svého upomínal.

Ktož kterého zbožie děditi chce, ten má ot mečové strany přirozen býti k tomu, to jest otcóv příbuzný. Když otcóv příbuzný a mateřin příbuzný se hádáta o které zbožie, tu má otcóv příbuzný děditi a mateřin nic. Pakli jest to zbožie od mateřiných příbuzných, tu přišlo, tehdy je mateřini příbuzní dědie, ale ktož jest jedním pokolením bližší než druhý neb ot otce neb ot mateře, ten má správně děditi.

Rychtář nemá ijednoho jeho správa bitie zbaviti, ale mají na toho