i vece jemu: „Pane, z této nemoci, věz, jáť nevstanu. Protož za jednu prozbu prosím, aby mě milostivě uslyšal, dříve než umru.“ Vece císař: „Pros, zač chceš, hotov sem vše naplniti.“ Ona vece: „Dobře to vím, že po mé smrti jinú ženu pojmeš. I prosím, když se to stane, aby ta jistá žena nad mým synem moci neměla, ale aby někde jinde od ní daleko chován byl.“ Odpovědě císař: „Staň se vóle tvá.“ A ihned duši pustila.
Císař potom dlúhý čas její smrti plakáše a ženy pojíti nechtíše. Až tak dlúho jednú v noci mysléše sám v sobě o svém synu, by jej na učení dal. Vstav ráno, kázal své rady zavolati a s nimi se pilně raditi, kam by svého syna najmilejšího na učení dal. Tedy oni vecechu: „Pane, v Římě sedm mudrcuov jest, jenž svú múdrostí všecky mudrce tohoto světa předešli. Buď jeden z nich nebo všickni zavolán a tomu nebo těm syna svého na učení daj.“ Císař to uslyšev, ihned po ty mudrce poslal, aby ihned beze všeho meškání k němu přišli. A když před císařem byli, císař jim vece: „Víte li, proč sem po vás poslal?“ Tedy oni vecechu: „Pane, nevíme.“ Císař vece: „Toliko jediného syna mám, jakož vám to dobře svědomo jest, jehož vám na učení dáti chci, aby skrze vaši radu i vaše naučení mohl hodně říši po mé smrti zpravovati.“ Prvý vece: „Pane, daj mi jej na učení, ať já jeho chovám i učím, a jáť jej tomu naučiti chci, cožť sám umím i všickni tovařiší moji, v sedmi letech.“ A tomu Tantilus říkáchu, jako z nich nejmenší. Druhý vece, jemuž jmě Lvík bíše: „Pane, ot dávnať jsem slúžil a nikdy nic od tebe nebral sem; protož nic jiného za otplatu neprosím, jedno aby mi syna svého k chování a k učení dal. A jáť jej tomu všemu, cožť sám umím i všickni tovařiší moji, v šesti letech naučiti chci.“ A tak všickni tovařiší i mistři, každý z nich zvláště císaře prosíše, aby jemu syna svého k chování i k naučení dal. A každý jeden rok srazil, až tak sedmý mistr řekl, že v jednom roce tomu všemu, co sám umí i všickni tovařiší jeho, naučiti chce. Césař to uslyšev, z toho se velmě děkovati jal, že každý z nich zvláště, aby syna jeho choval a učil, žádáše. A oni všickni césaři díky vzdavše, syna jeho s sebú vzevše, k domu se obrátili. A když domóv přijeli, zvláštní jemu pokoj učiniti kázali a po všech stěnách toho jistého pokoje sedmero umění, jenž umění svobodné slove, napsali sú, aby to jisté dítě
