Událo se v jeden den, když přes jeden les jedíchu, že ten jistý rytíř, napřed jeda, ztratil dvadceti hřiven peněz. A když učil, že peněz nemá, jal se svého pacholka tázati, nalezl li jest po něm ty peníze. Tedy pacholek jal se přisáhati, že nic o nich neví. Ale ten jistý rytíř nic se na to neobrátil, z domnívaní uťal jemu nohu pravú. A nechav jeho v lese, jel domóv a pacholek po něm jal se volati. Blíž ottud bíše někaký pústeník podlé té cesty. Uslyšav hlas člověčí, ihned tam přiběhl a s ním mluvil a zpovídal jeho. A když urozuměl, že jest nevinen, nesl jej do svého pokoje. A všed do své kaply, jal se Bohu z toho porokovati, že jest na toho pacholka přepustil, aby bez viny nohu ztratil. A když se tak tím déle modléše, přišel k němu anjel a řka: „Náhle nemluv proti Bohu, ani jemu pro toho pacholka přimlúvaj. Zajisté věz, že tento člověk ztratil pravú nohu pro starý hřích, nebo již jest tomu dávná chvíle, jakž ten jistý člověk tú jistú nohú máteř svú s voza strčil zlostně, a za to ižádného pokání neučinil. Protož mlč a Bohu nepřimlúvaj, neb věz to, žeť jest spravedlivý súdce, jakož o něm David dí: „Hospodin jest spravedlivý súdce, silný a trpědlivý, dlúho čeká a vždy milosrdný jest.“
Najmilejší! Rytíř tento móž řečen býti Adam, první člověk, jenž poklad ztratil, to jest ráj, z něhož vyhnán byl. Sluha jeho móž řečeno býti všecko pokolení lidské, jenž od něho pošlo. Adam hledal pokladu a nenalezl, dokudž Kristus svú smrtí nás s Bohem Otcem nesmieřil. Adam svému pacholku, to jest lidskému všemu pokolení, pravú nohu uťal, když pro jeho hřích všickni z života v hřích upadli. Protož pravá noha, to jest nesmrtedlnost, od nás jest odjata skrze jeho hřích. Pústeník jest cérkev svatá bojovná, kterážto hříšného skrze svatý křest přijímá a dobrými skutky krmí. Ale chudý nalezl ty peníze a ten poklad ztracený, to jest náš Pán Ježíš Kristus, jenž se chudě narodil, nalezl nám ráj, otevřel svú svatú krví a mezi nás dělí, tak jakož na kom vidí, ne pro naši zásluhu, ale podlé svého milosrdenství.
Velmě pěkná o několika osobách etc.cizojazyčný text
Domicianus v Římě kralováše múdrý velmi, jenž mějíše krásnú ženu a velmi ji milováše. Stalo se, že císařová počela a krásného syna porodila, jemuž jméno dachu Dioklecianus. A když to jisté dítě v sedmi letech bíše, mátě toho jistého dítěte až na smrt roznemóže se. Uzřevši, že jí nelze dlúho živu býti, césaře k sobě zavolati kázala
