života tvého, trnie a hložie vzplodíť tobě a jiesti budeš byliny země. V potu tváři tvé krmiti se budeš chlebem tvým, dokovadž nenavrátil by se v zemi, z niežto vzat jsi, nebo prach si a v prach obrátíš se.“

I nazval jest Adam ženy své jméno Eva, protože mátě bieše všech živých. Učinil jest pak pán buoh Adamovi a ženě jeho sukně kožené a oblékl jest je. I řekl jest: „Aj, Adam učiněn jest jakožto jeden z nás, věda dobré a zlé. Nynie proto vizte, ať snad nepustil by ruky své a vzal by také s dřěva života a jedl by, a živ byl by na věky.“ I vypustil jest jeho pán buoh ráje rozkoše, aby dělal zemi, z niežto vzat jest. I vyvrhl jest Adama a posadil jest před rájem rozkoše cherubína a plamenný meč a třasutý k ostřiehaní cesty dřeva života.

Kapitola napořád čtvrtá, ale knih o pokání Adamovu prvnie, v niež najprvé praví se o jich pláči a hladu a zvolení pokánie.

Adam a Eva, když vyhnáni sú z ráje, udělali sú sobě stánek a učinili sú sedm dní plačíce a kvieléce pro veliký zámutek.

Po sedmi pak dnech počali sú lačněti, a hledáchu pokrmu, aby jedli, a nenalézáchu. Tehdy řekla jest Eva k Adamovi: „Pane muoj, lačniem. Jdi, hledaj nám, co jedli bychom. Snadť ohlédne se a smiluje se nad námi pán buoh a povoláť nás na miesto, v němž prvé biechom.“

I vstal jest Adam a zchodil jest sedm dní všicku zemi, a nenalezl jest pokrmu, kterýž mějiechu v ráji. I řekla jest Eva k Adamovi: „Pane muoj, učiň mi, abych umřela, a snad uvede tě opět pán buoh do ráje, nebo pro mě rozhněval se jest tobě pán. Chceš li, zabí mě, ať umru, a snad uvede tě pán do ráje, neb příčinú mú vyhnán jsi odtud.“ Odpověděl jest Adam: „Neroď, Evo, takových řečí mluviti, aby snad některakého opět zlořečenstvie neuvedl na nás pán buoh. Kterak muož to býti, abych opustil mé tělo? Ale poďme a hledajme sobě, odkud živili bychom se a nezahynuli bychom.“ A chodivše hledali sú devět dní, a nenalezli sú, jakož mějiechu v ráji, ale to toliko nalézáchu, což zvieřata jediechu.

I řekl jest Adam k Evě: „Tyto věci dal jest pán zvieřatóm a šelmám, aby jedli, ale nám pokrm anjelský bieše. Ale spravedlivě a hodně kvělime před obezřením božím, kterýžto učinil jest nás. Kajmež se pokáním velikým, snadť odpustí a smiluje se nad námi pán buoh a zpuosobí nám, odkud živi byli bychom.“ I řekla jest Eva k Adamovi: „Pane muoj, pověz mi, prosímť, co jest pokánie a kterak kála bych se, abychom snad práce sobě neuložili, kteréžto nemohli bychom snésti? A neuslyšal by proseb našich a odvrátil by tvář svú pán od nás, že, jakož slíbili sme, nenaplnili sme. Pane, kterak mnoho umyslil si káti se, že já uvedla sem tobě práci a zámutek?“ I řekl jest Adam k Evě: „Nemuožeš tak mnoho činiti jakožto já, ale tak