mnoho čiň, aby spasena byla. Jáť zajisté učiním čtyřidceti dní postě se. Ty pak vstaň a jdi k Tigris řece a vezmi kámen a stuoj na něm u vodě až do hrdla v hlubokosti řeky. A nevycházej řeč z úst tvých, nebo nehodni sme prositi pána, nebo rtové naši nečísti jsú, z dřeva neslušného poškvrněni jsúc. A stuojž u vodě čtyřidceti dní, ale já učinímť u vodě Jordána čtyřidceti a sedm dní. Snadť smiluje se nad námi buoh.“

I šla jest Eva do Tygris řeky a učinila jest, jakož jest řekl jie Adam. Takéž šel jest Adam k řece Jordánu a stál jest na kameni až do hrdla u vodě. I řekl jest Adam: „Toběť pravím, Jordáne, spolu želej mne a otděl mi všecky plovúcie věci, kteréžto v tobě jsú, a obkličte a plačte spolu mne. Poněvadž ne sebe plakaly by, ale mne, nebo ony neshřešily sú, ale já.“ Ihned všecka zvieřata přišla sú z vody Jordána a obklíčili sú jeho a stali sú od téj hodiny, nečiniece běhu svého. A pominuli sú dní osmnádcet.

Kapitola V., kterak ďábel z jich pokánie rozhněvav se i vyvedl Evu jest z pokánie a vypraviv Adamovi příčinu svého s nebes svrženie, zmizal jest. A kterak Adam modlil se jest pánu bohu.

Tehdy rozhněval se jest šatan a proměnil se jest v jasnost anjelóv. A šel jest k Tygris řece k Evě a nalezl jest ji plačící. A on, ďábel, jakožto spolu želeje jie, počal jest plakati a řekl jest k nie: „Vyjdi z řeky a potom neplač již smutkem a lkáním. Co pečliva jsi ty a Adam, muž tvuoj? Uslyšalť jest pán buoh lkánie vaše a přijal jest pokánie vaše. A my, všickni anjelé, prosili sme za vás prosiece pána. A poslal jest mě, abych vyvedl vás z vody a dal vám pokrm, kterýž měli ste v ráji, pro kterýžto nařiekali ste. Protož nynie vyjdi z vody a doveduť tě na miesto, kdežto připraveno jest živenie vaše.“ To uslyšavši Eva, uvěřila jest a vyšla jest z vody řeky a tělo jejie bieše jakožto bylina ot zimy vody. A když vyšla bieše, padla jest na zemi. A zdvihl jest ji ďábel a dovedl jest ji k Adamovi.

Když uslyšal jest ji Adam a ďábla s ní, zavolal jest s pláčem řka: „Ó Eva, Eva, kde jest skutek pokánie tvého? Kterak opět od protivníka našeho, skrze něhožto vzdáleni sme od přebývanie ráje a veselé duchovnieho, oklamána jsi?“ To pak uzřevši, poznala jest, že ďábel radil jest jí vyjíti z řeky. I padla jest na tvář svú na zemi a odvojila se jest bolest a lkánie i kvielenie od nie.

I zavolal jest Adam řka: „Běda tobě, ďáble, co nás výbojuješ darmo? Co tobě do nás, aneb co tobě učinili sme, že lstivě nás pudíš, anebo co příleží k nám zlost tvá? Zdali my odjali sme slávu tvú a učinili sme tě beze cti býti? Co pudíš nás, nepřieteli až k smrti nemilostivý a závisti plný?“

A zaplakav ďábel, řekl jest: „Ó Adame, všecka nepřiezeň