přěbývale svě u milosti s pokojem a vždy svě to myslile, kterak bychově mohle do kláštera přijíti, abychově se pannami šlechetnými přěbývale. A což svě svých muží prosile, avšak svě nemohle na nich toho uprositi. A toho nemohše uprositi i ustanovile svě na své mysli, abychově nepropověděle zlého slova až do našie smrti. To vše uslyšěv svatý Macharius i vecě: Zavěrné, nemohla by panna ani mužatka ani která svěcská žena mieti toho prospěchu, ale sámť buoh toho úmysla potvrzuje, jenž obdařije člověka svým svatým duchem.
{O hněvu, ješto dyabel}meziřádkový přípisek mladší rukou
Jeden bratr když bieše v klášteřě, tu jej často hněv popadováše. Tu on jednú vecě sám k sobě a řka: Puojdu na púšť. A jakž sě nebudu mieti s kým hněvati a vaditi, snad mi nebude přěkážěti ten úmysl. A když vyšed z kláštera, i počě u peleši přěbývati sám jediný, tu jeden den, když bieše naplnil vody súdek, inhed mu sě na zemi přěvráti. A on jej druhé naplni, an mu sě opět přěvráti. A když jej potřetie naplni, on mu sě opět přěvráti. Tu on uchopiv jej hněvy i udeři jím o zemi i rozbi jej. A pak když sě rozpomanu, že jest ten hněv diábel jemu zpósobil, i vecě a řka: Aj toť, já sem jediný tuto a sám přěbývaji. Avšak mě jest hněv přěmohl. Vrátím sě já zasě do kláštera, anebo všady jest potřěbie protiviti sě diáblu a mieti pokoru, a tak s boží pomocí přěmuožeš vše protivenstvie. A vstav po té řěči i jide zasě do svého kláštera k bratří.
