A já nevědě, kterak svády bývají. Opět jemu prvý vecě: Aj toť, já položím mezi náma tuto cihlu i řku, že jest má, a ty pak rci, že je tvá. A z tohoť bude sváda. A když položichu cihlu uprostřěd mezi sebú, i vecě prvý: Má je toto cihla! A druhý vecě: Já sě naději, že jest má! Opět prvý vecě: Má jest, a nenie tvá nic! Druhý jemu vecě: A kdyžť jest tvá, vezmiž ji sobě a mějž ji sobě! A to řekše, i neumiešta {sě}meziřádkový přípisek soudobou rukou viece vaditi.
{O dvú ženú, v čistotě}marginální přípisek soudobou rukou; * na tomto místě zapsáno „ge“, zbytek slolva oříznut, snad má být ještona tomto místě zapsáno „bydl“, zbytek slova oříznut, snad má být bydléchu
Času jednoho, když bieše na modlitvách svatý Macharius, i přijide k ňemu hlas a řkúci: Macharí, ješťe nevieš zaslúženie a duostojenstvie dvú ženú, ješto bydlíta tuto u městě. To uslyšav stařec, vzchopiv hólku svú i jide do toho města. A když vztluče na ten duom, v ňemžto oně bydléšta, tu vyběhši jedna i přijě jej s velikú útěchú. Tu jí obě svolav stařec i vecě: Pro vy sem s púště daleko sěm k váma usiloval a těžcě přišel, abych skutky vašě zvěděl. A tohoť proši, abyšta mi pověděle. Oně jemu odpověděšta a řkúce: Zajisté, otče svatý, žeť svě pohřiechu této noci bez mužiev nebyle, kteréhož skutka od nás žádáš? Tu stařec počě jí prositi, abyšta jemu vypravile pořád od počátka svój přiebytek. Jemuž oně vypravišta: I neradě smě, ješto nemávě nižádné rodiny. Ale to sě jest přihodilo, že svě pojěle dva bratry, ona jednoho a já druhého. A s těma přěbývajíce u pětinádcte letech v jednom domu spolu. I neřekla slova jedna druhé protivného nikdy, ale do této chvíle
