že déle nikakež nemožieše čekati. Avšak sám k sobě vecě: Kakž koli jest, aspoň do třetie hodiny přěčakám, tož tepruv jiesti budu, neb pokrm muši přijieti. A když by třetie hodina, opět sám k sobě vecě: Ješťe muši bezděky do šesté hodiny trpěti. A když by v šestú hodinu, počě omáčěti chléb u vodu a řka: Dokudž chléb tuto mokne, dotrpím do deváté hodiny. A v devátú hodinu podlé obyčějě počě modlitby plniti žaltářové i počě sě strojiti k jědení. A to trpě přěkážěnie za mnoho dní. Opět takež jednoho dne počěchu jemu přěkážěti. Tu počě od prvé hodiny až do deváté jako dřieve činiti. A když v devátú hodinu sěde, chtě pokrm přijieti, uzřě veliký dým z toho košíka chlebného, v ňemž pokrutky bieše schoval, jdúce a z uokencě pelešě jeho ven jíti. A tak viec od toho dne nikdy nebyl obtiežen lačností ani trpěl kterého tělesného nedostatka. Ale ve všem utrpení posílen bieše, že ve dvú dní nevzechtieše sě jemu pokrma přijieti. A tak s boží pomocí uhasi v sobě lakotnú žádost ten jistý bratr, točíš mníšek.
Když jednú bratřie z kláštera na púšť navštěvovat pústenníkuov, ješto na púšti přěbýváchu, svatých otcuov, jidechu a když přijidechu k jednomu starci, přijě jě velmi radostně. A podlé obyčějě stolec postavi, proto že biechu s cěsty ustalí, přěd polední hodinú káza sě jim pokrmiti. A to vše, což mějieše v své peleši, přěd ně položi, aby jědli. A když by večer, počěchu žaltář řiekati podlé obyčějě a k tomu jiné modlitby. A to i v noci takež učinichu. Tehdy ten stařec v noci učini sobě oblášť odpočívanie a, na jiném pokojíku jsa, uslyšě
