od lidí. A tak nám dá hospodin pokoj věčný a slavné veselé s anděly svatými v nebesiech.
To jakž stařec povědě vo utrpení, neb člověčie přirozenie žádá jiesti, ale musí každý mnich ne do sytosti jiesti, ale tělesenstvie posíliti, ale ne tolik krát, kolikrátž jest břich lačen. A opět spáti jest člověku přirozeno, ale neslušie přieliš spáti, neb přielišné spanie obtěžuje mysl i rozom člověčí. Ale bděnie mysl i rozum člověčí ošlechtije, jakož Písmo praví: Bděnie svaté mysl člověčí čistí i posvěcuje. A také pohněvati sě člověku jest přirozeno, ale ne dlúho držěti na sobě rydánie, ale proti svým hřiechóm slušie sě lítě i hněvivě postaviti, aby brzo mohl jich zbýti. A také, ač kto proti přikázaní božiemu činí, na ty sě slušie hněvati a snažně jě tresktati a upomínati, aby sebe polepšili a tudy přišli k spasení a věčný život obdržěli.
{Jeden bíše}meziřádkový přípisek mladší rukou
Jeden bieše u bližšie púšti svatý stařec a ten mnoho let v utrpení i ve všem učení duchovních skutkuov velmi usilováše. Tu jedni bratřie, točíš mníškové přišedše k ňemu i počěchu sě diviti jeho ustavičenství a řkúce: I kterak muožeš v tomto tak smrdutém miestě i v nečistém, svatý otče, přěbývati? Tu jim svatý stařec odpovědě a řka: Všecko úsilé těch všěch časuov, což zde tuto usiluji a trpím, proti věčným mukám nenie jako najmenšie chvilka. A proto slušie v tom krátkém a malém času našeho života v úsilí tělo mdléc v rozličném utrpení, abychom na nom světě nalezli věčné veselé.
Praviechu nám světí starci o jednom bratru, točíš mníšku a řkúce, že jednoho času črté jemu přěkážiechu, že inhed prvé hodiny nemožieše přěčekati, ano sě jemu chce jiesti,
