jakž mnichem počal býti, i obráti sě k jedněm bratří, jížto přěbýváchu na tom městě, ješto Bruchium sluove, nedaleko od Alexandřie. A když jeho biechu s velikú radostí přijěli, a již bieše v súmrak, jednožť uzřie, ano jeho učeníky osla sedláta a na cěstu chystajíc. Tehdy padše k jeho nohám, počěchu ho prositi, aby nikam nechodil. A padše přěd prahem i vecěchu: Chcem radše zemřieti, než takého hostě nemieti. Jimžto on vecě: Protoť od vás chvátám, abych vám žalosti neučinil. A to potom zviete, žeť sem ne darmo chvátal od vás. Tehdy druhý den Gazenščí s poprávcěmi a s katy zvěděvše, že jest třetí vyšel, a tu do kláštera přišel. A nenalezše jeho i počěchu řéci: Zajisté pravdať jest, což smy slyšěli, žeť jest čarodějník a budúcieť věci vie. A když jest Ilarion z Palestina vyšel a Julianus ciesařem byl, město káza tak řečené, zbořivše jeho kostel i učinili poselstvie k ciesařovi a prosiec, aby jim dal listy, aby, kdež naleznú Ilariona s jeho učeníkem, jemuž Esicius diechu, zahubili oba. A proto šed z kláštera, jemuž Bruchius diechu, po bludném hvozdě a po púšti vjide do té vlasti, jiežto dějí Oasa, a tu by viece než do roka. Až sě tu nemože utajiti, jako by již nikděž na vzchod sluncě nemohl sě ukryti, neb ho již mnozí po tváři i po skutciech znajiechu. Jediné již mysléše do ostrova za moře plynúti, poněvadž sě nemuož na zemi utajiti, zda by sě aspoň v mořských ostroviech ukryl.
A bezmále téhož času Adrianus,
