proč by plakal, on vecě a řka: Opět sem sě na svět obrátil a jsem svěckým a vzal sem odplatu za mého života na tomto světě. Aj toť, mnie všicni v Palestině i v jiných okolních vlastech, bych byl lepší, a já pak jsa mnichem i držím vše sbožie i jinú věc potřěbnú. A protož jeho bratřie střěžiechu, a najviec Esicius, jenž velmi milováše starcě svatého.
A když tak vždy za dvě létě plakáše, Aristene, jížto sme dřieve připomanuli, žena vladařova, k ňemu přijide a nic nepyšně a chtiec také k svatému Antoní jíti. Jiejžto on vecě: A já sem chtěl sám jíti k ňemu, bych nevězěl v tomto klášteřě jako v žaláři, a také, by užitek který byl. Neboť dnes jest druhý den, jakž jest skončal. A ona uvěři i nejide. A potom brzo posel přišed i povědě o smrti svatého Antonie.
Div sě kto chce jeho zázrakóm a divóm. A divte sě jeho velikému utrpení i umění i pokořě. Ale já ničemuž sě viece nedivím než tomu, že jest mohl tak čest a chválu svěcskú potlačiti. Což běháchu biskupie, popové, žákovstvo i mnichové, ženy cné, veliké pokúšěnie mají, a k tomu šlechtici, súdcě, aby jim dal chleba nebo olejě požehnaného! Avšak na to netbáše, než vždy opustiv mysléše, takže jednoho dne zamysli sě pryč bráti. A přived osla, pro veliké utrpenie tak bieše usechl, že ledva naň vsěd, i chtieše jěti. A když zvěděchu, viece než desět tisíc lida rozličného sebra sě a chtiece jej obdržěti. A neobměkčiv sě nic k jich prosbě, udeřiv holí v zemi i vecě: Nic v tom neviním boha mého, aniž mohu patřiti, kde by byly kostely přěvracovány
