ani zelé ani dřěvcě sě dotekl. A potom svatý Ilarion prosi, aby mu ukázal, kde leží svatý Antoní. Tehdy jeho ti učenníci kamos zpět zavedli, i neviemy, ukázali li sú mu, či nic. Neb jim jest byl zapověděl svatý Antoní, aby ižádnému jeho hrobu neukazoval. I vecěchu: Nechoďmy tam, snadť by nás zhubili. Bohatec ten, jenž tu na tom miestě bliz přěbýváše, vzalť by tělo do vsi do své.
Pak vrátiv sě do Affroditon toho městečka s jedinýma dvěma bratroma i přěbýva na té okolnie púšti s takým tajemstvím a s utrpením, jako by byl tepruv počal bohu slúžiti. Tu již biechu tomu tři léta, jakž bieše déšť nikděž nešel, že to pak obecně mluviechu, by i nebesa žělely smrti svatého Antonie. I nemože sě tajiti méno svatého Ilariona v té vlasti, neb všicni, i mužie i ženy, jeden po druhém pojidechu pro veliký hlad a prosiec sluhy božieho, náměstka svatého Antonie, aby jim déšť vyprosil přěd bohem. Tu on opatřiv jě i počě divně žěleti. A vzdvih oči i rucě v nebesa i uprosi, což sú žádali. Aj, pak suchá a piesčitá vlast když namokla bieše dešťem, také množstvie haduov a jedovatých žížel naplodi sě, že bez čísla lidí biechu zkúsali. A by byli inhed k svatému Ilarionu neběhali, byli by všichni zemřěli. Ale ktož sě koli požehnaným olejem pomazal, inhed byl zdráv.
A vida, že sě tu také nemuož cti svěcké ukryti, vzdviže sě do Alexandřie, a odtad chtě do dalejšie vlasti, Oasa tak řečené. A protože nikdy nepřěbýval v městech,
