Otče, odpustíš li, ať puojdu pryč svú cěstú? Otáza jeho svatý Simeon a řka: I zda opět k svým zlým činóm chvátáš? Vecě Jonatas: Otče, čas jest, abych šel. Jižť sě jest naplnilo. A tak s ním mluvě i pusti duši. A když jej podlé kláštera chtiechu pohřésti, v tu dobu přijidechu jiní úředníci po ňeho z Antiochie i počěchu volati a řkúce: Vydaj nám našeho nepřietele i vinníka Jonatu, neboť sě jest všemu městu zle zachoval. Odpovědě jim Svatý Simeon a řka: Ten, ktož ho jest sěm přivedl, tenť jest jeho, s svú říší nebeskú přišed, přijal k své milosti. A protož nehubte mne ani mučte viece, neduostojného a hřiešného! A tak pak s velikým strachem ti poprávcě vrátichu sě. A to vše, což sú viděli i slyšěli, vypravichu.
Pak po malých dnech sta sě jednoho dne, to jest u pátek, da sě na modlitvy a vešken lid čekáše od něho požehnánie. I čekáchu čtyři dni v pátek a jiné tři dni. Tehdy já, Antoní, užas sě i jidech tam k ňemu a stojě přěd ním i vecěch jemu: Otče, vstaň a požehnaj nás, neboť obec již čtyři dni a čtyři noci čeká požehnánie od tebe. A on mi nic neodpovědě. I já vecěch: Otče, čemu mě mútíš? I zda sem tě čím rozhněval? Prosím tebe, otče, aby mi odpustil, či zda chceš jíti s tohoto světa? A uzřěv, že se mnú nemluví, i pomyslich nižádnému nepraviti, neb sě bách jeho dotknúti. A stav jako do polednie hodiny, nakloniv sě i přichýlich sě k ňemu, pozorujě, an již nic nedieše,
