našie dušě boha milovati ze všie mysli i ze všeho srdcě. I vecě jemu svatý Simeon: Co j’ to báti sě boha? Stařec vecě: Synáčku, proč mi zábyt činíš? A on vecě: Jako bych samého hospodina tázal, což tebe tieži. Toto, což od tebe slyším, tomu sě chci naučiti, neb nic neumiem a jsem nemúdrý. I vecě jemu stařec: Synku, ktoť sě koli bude rád postiti a vždy sě bohu modliti a bude pokoru mieti a nemilujě zlata ani střiebra ani drahého rúcha, ten bude spasen. Ale ktož koli bude blekotný a škravadlivý a otcě a mateře nectí ani svých starost ani svého bližnieho, ten bude u věčné temnosti přěbývati. Synáčku, tohoť všeho v klášteřě zkušují.
Uslyšav to svatý Simeon i pade k jeho nohám a řka: Tys muoj otec i má máti. Tys naučedlník všeho dobrého, neb pravdě učíš. A tvé učenie vede do královstvie nebeského. A tys dnes mú duši získal a vykúpil, neboť již tápáše v zatracení. A hospodin rač tobě dáti túž odplatu, nebť mi toto jest ku polepšení i k spasení. A jáť již puojdu do kláštera, kdež bude božie vuole. K tomu vecě jemu stařec: Synáčku, dřieve než vejdeš do kláštera, učinímť okov, v ňemž budeš vodu nositi. Pak vzem provaz z palmového listu svitý i obtoči jej po nahém těle tiem provazem od třiesl až do ramenú.
Tu on všed do kláštera i vecě bratří: Vyšel sem, chtě vody navážiti, a nenalezl sem provaza ani okova. Tehdy oni vecěchu: Bratr, mlč! Ale on vecě: Nikoli, neb bych rád bohu slúžil, ač mi toho ráčí přieti. A tu by v klášteřě, slúžě všěm bratřím beze všie mrzkosti.
