sediece i vecě jemu: Ješťes nešel spat, synku? A on odpovědě a řka: Otče, ješťe sem nešel, nebos mě byl neodpustil. Jemuž stařec vecě: A proč si mne neprobudil? On vecě: Nesměl sem, abych tebe nerozhněval. Vstav stařec i počě pieti modlitby obyčené. A dokonav i odpusti jej spat. A pak stařec, když sám sedieše, a jako z uma vystúpiv i uzřě, ano jemu jeden ukazuje slavné miesto a stolici. A na stolici sedm korun. I otáza stařec toho, jenž mu to byl ukázal, a řka: Čie jest to? On jemu vecě: Toho tvého učedníka zajisté miesto a stolicě pro přiebytek svého života má. Ale těchto sedm korun zajisté nocí jest zaslúžil. To uslyšav stařec, leče sě a podivi sě velmi. A zavolav svého učeníka i vecě jemu: Pověz mi, synku, cos nocí činil? On vecě a řka: Věř mi, otče, žeť sem nic nečinil. Nadějě sě stařec, by jemu pro svú pokoru nechtěl pověděti, i vecě: Zajisté, žeť toho neodpustím, nepovieš li mi, cos nocí činil neb myslil. A on, nevěda co pověděti, i vrtieše myslí, protože nic nevědieše. A když na ňem stařec vyjada, on vecě jemu: Jiného sem nic nečinil, jedno že sem sě sedmkrát protivil přěkážění, ješto mi velelo, abych šel spat dřieve, nežlis mi odpustil. Ale žes mne nebyl odpustil, i nešel sem. To uslyšav stařec i urozumě tomu, že kolikrátž přěkážění ostál, tolikrát korunován od boha. A protož, bratříce, dobroť jest i malé pokušenie trpěti pro buoh, neb jest ve Čtení psáno,