toho hospodářě tázati a řka: Které máš do sebe činy neb které uměnie? Které li řemeslo? Kterak li sě obchodíš? Ten hospodář pokorně počě mluviti a svých dobrých skutkuov tajě, nechtieše pravdy pověděti. K tomu jej svatý Pafuncius počě nutiti a řka: Dáno mi bohem věděti, že jsi duostojen odplaty obcě mnichové. Ten hospodář pokorně počě odpoviedati: Nic dobrého nevědě do sebe mým svědomím. Než protože sú k tobě božie slova přišla, pravdy nechci tajiti. Poviemť vše, cožť viem. Třidcěti let již s svú hospodyní přěbývajě, všeho sě smilstvie chovám a čistý život mám. A dřieve sem s ní manželsky přěbýval, s nížto mi buoh tři syny dal. A potom jie viec ani které jiné tbám a pocěstnému nocleha neodpoviedám a proti němu vyběhna, míle jej přivítám. A obyčěj bez pokrma pocěstného pryč nepúštěji a nižádným chudým nezhrdaji, ale což mám, toho jemu rád pro buoh udám. A pakli na súdě sedím, proti mému vlastniemu synu, ktožkoli potřěbuje, každému činím pravdu. A cizieho sbožie neprávě nikdy nežádám, ani kdy zle dobyté pójde u má usta ani u muoj duom. A také ač sem kdy při svádě byl, odtud sem jíti nechtěl, leč sem dřieve všěcky zmířil. A žádný na mé sluhy nikdy nežaloval a stáda má ty sú nikdy cizieho osěnie netlačila. A ktož chtěl mú dědinu orati a posievati, toho sem nebránil na mé kopanině, a kteráž byla plodistivějšie, tu oral a kopal, ktož koli chtěl. A nikdy sem nedopustil, by mocnější mdlejšieho potlačil anebo jej přěde mnú smútil, toho sem vždy bránil. A když sem na súdě seděl, nikdy sem žádného neodsúdil, ale jich dřieve pomířě i odšel sem a tak sem svuoj život ztrávil.
Svatý Pafuncius tu řěč uslyše, hlavu požehnav i pocělovav, vzda bohu chválu, tak řka: Požehnám tě hospodin z Sion, točíš z výsosti, aby viděl dobrého jest v Jeruzalémě nebeském. Protožes ty dobré skutky
