právě plnil, toť sě jest dobřě stalo. Ale tohoť sě ješče nedostává, ještoť všecko svrchované dobré naše dokonává, aby, opustě vše své panstvie, i následoval múdrosti božie a jeho skrytých pokladuov, k nimžto jinak nemuož přijíti, než své opustě a sám sebe zapřieti a pamětlivý kříž boží přijieti, a takť jest Krista následovati. To ten hospodář uslyšav, všie tby svého domu i svého sbožie nechav, s tiem dobrým hostem pryč pojide. A když k hluboké řěcě přijidešta, brodu ani kterého přievoza vidiešta. Svatý Pafuncius ujem hospodářě za ruku i počě s ním břísti, kázav sě řěcě pomenšiti, takže jima ta řěka ledva do pasa bieše. Tehdy svatý Pafuncius, přišed na svú púšť, v jednéj peleši podál od kláštera svého tovařišě ostavi a nauči jej přiebytku a řádu duchovniemu, učení, umění tajnosti božie, svrchovanému stavu. A když jej nauči tomu všemu, sám počě věčšie utrpenie než dřieve mieti. A chtě vždy výše té odplaty než ti, ktož s světem i sbožím okolo běžie, napřěd něco mieti a řka: Když ti zde, na světě v sboží i ve čsti jsúce, rovnú odplatu u boha se mnú mají, a já viece utrpenie i plňenie božie vuole chci než dřieve ploditi. A když toho čas drahný minu, svého hospodářě svatý Pafuncius, v své peleši sedě, uzřě, ano kuorové andělščí duši jeho do výsostí nesiechu a zpieváchu Davidova slova a řkúce: Blažený, jehož si zvolil i k sobě přijal, hospodine, i bude v tvých sieních přěbývati. A uslyšav svatý Pafuncius ta andělská slova i porozumě, že dušě jeho hospodářě jest s tohoto světa vzata.
I počě v chvále božie i u postu i u modlitbách viece sě truditi a silnějie boha prositi, aby mu ráčil zěviti, kterému svatému v uodplatě po skončení roven bude. Opět jemu božský hlas povědě a řka:
