A protož pokorné přěbývanie jest potvrzenie všeho dobrého, ale chlúba i zúfanie jest věčné smrti dokonánie. A protož, ktož chce od zlých příhod i zlého spadenie bezpečně státi a milost božskú i známost ozračně mieti i jest hodné, aby sám o sobě na púšti přěbýval, a tu jsa beze všie přiekazy u pokoji, i následoval svého pána boha. A to dobřě lépe z příkladuov muožete věděti, nežli slovy muožete sě učiti.
O mníšku, jenž mu pán buoh pokrm dáváše
Na téjž púšti jeden mníšek bieše a mějieše najdál u púhém hvozdě svú peléšku. Ten jest v svatém utrpení byl po všě své časy a svuoj věk svých let vešken v svaté čistotě sbydlil. A bieše obkrášlen všěmi dobrými skutky a u modlitbách i v chvále svého milého pána boha neleně sě mějieše. A proto pán buoh jako dobrá hospoda svého rytieřě byl pilen a dlužen jemu odplatiti bieše. I strojieše jemu pokrm netělesný, ale duchovní a andělský, i vecě a řka: Správně má obilím nebeským živ býti ten, ktož bdí v chvále ústavně krále nebeského.
A proto pán buoh, chtě jeho věrného úmysla odplatiti i té všie tby i péčě tělesné jeho mysl odvráti. A když jeho mysl pokrma tělesného žádáše, a všed v svú jěskyňku, chléb chutný a bielý na svém stolci nalézáše. Jímžto sě pokrmě a posilně i vzdáváše chválu pánu bohu. A mnoho tajnosti své zjěvováše mu pán buoh a vystřieháše jej od zlých příhod. A když tak přielišně v dobrých skutciech bieše prospěl, to vše sám od sebe a od svého zaslúženie viec než od boha mieti chtieše. A když to pomysli, tehdy inhed obleni sě u božie službě. A to by prvá vada hubené chlúbě. A ta sě jemu nezdáše, by škodná byla, ani jie chtieše tbáti. Pak potom počě na své jitřnie pozdě vstávati a své modlitby a chválu vzdáváše bohu a podřěmujě. A když podlé dřěvnieho obyčěje chválu boží plniti chtieše, tehdy sedieše, omdlejě jako ustalý člověk, neb sě bieše na svém rozomu
