a rač jíti u věčné přiebytky, ještoť jsú přichystány. A tuť již s tebú jsú světí proroci a těť v svuoj sbor přijímají. Protoť sem dřieve toho nechtěl zěviti, aby tě nižádná chlúba z toho nepotkala a v tvém zaslúžení tobě neuškodila.
A když v smrtedlné posteli pracováše, tehdy jedni kněžie k ňemu přijidechu, chtiece jeho navštieviti. Tu jim všecko pořád počě praviti tajnici božieho zěvenie a řka: Nižádného zablúdilého aneb hřiešného neslušie potupovati, ač by kto na tomto světě nečistý život nebo lotrový nebo lapkový nebo kterakýž koli bludný neb neprávě manželný nebo kupečský. Nebo ve všem svěcském stavě nalezl jest milý pán buoh dušě sobě milé. Neb mají v sobě některé dobré věci a skutky, v nichžto sě milý buoh kochá, aneb netoliko buoh miluje oděv zákonný aneb slib poslušný, ale mnohem viece z čisté mysli i z pokorné cných skutkuov naplňenie. A když tu svatú a poslední řěč dokona o mnohém činu služby božie, i pusti duši. Tu ta kněžie, ješto biechu k němu přišli, i jiná bratřie zjěvně svaté anděly vidiechu, jeho duši přijímajíce a piesni nebeské zpievajíce a boha milého chváléce.
O jednom slavném muži, jemuž Eliáš řiekali
Odtud pryč jdúce, viděchom jednoho slavného starcě, jemužto Eliáš řiekáchu, bliz při jednom městě, ješto Santinis slovieše a bieše hlava té vlasti Tebais, desět ke stu let starého. A mnozí za to jistě mějiechu, že duch boží Eliášuov, proroka dávného, na ňem přěbýváše. O tom starci mnoho divného i velikého praviechu. Najprv, že sedmdesát let na hluché púšti přěbýváše sám o sobě a ta púšť tak hrozná bieše, že nesnadně muož jie kto vypraviti. Tu ten stařec pro dávný věk svého života vešken konáše. A obecného přiebytka s lidmi nemajě. A k jeho peleši bieše stezka kamenitá
