[95r]číslo strany rukopisuapoštolovy. Kterak milé pomyšlenie jest o skutcích, kteréž ukazujeta ruce nohám, vždy se s nimi obúvajíce, aby se neurazily, neozábly a nezblátily. Pakli se ublátie, ihned ruce myjeta, urazí li se nohy, ihned ruce uvážeta a léčíta a prospěšnú sluožbu ve všem ukážeta. Ale tyto ruce s mečem, ač sobě nohy co jísti dobudú, to jim vydřeta, aniž tě ruce umíta co jiného ukázati těm nohám, jediné je lúpí. A tě ruce držíce meč, které lékařství na ty nohy přiložíta? Jediné že z nich krve nacedíta a všelikak zamútíta a jako hovada sobě mrzká ztepeta, jichžto sobě nic nevážie.

Ale snad díš: To jest proto, že nemají poznánie. Ale když by naučeni byli, mohli by jiným milostivi býti. K tomu dím: Jediné stuoj na tom s rozmyslem, že jich úřad skrze moc musí prospěch míti, v níž bázen[bx]bázen] bázien a ukrutenství stojí. A pohne li se k milosti, to jediné skrze nesnadné přímluvy a skrze dary nahnut bude k milosti, aby hněv odpustil, neb někakú věcí, ješto pro ně hrozí, chtí je míti. Pakli se z úmysla nachýlí k slitování a nebude se hrdlovati s těmi nemúdrými lidmi, ješto milosti nerozumějí, ale opustí to, co jest měl [95v]číslo strany rukopisuz úřadu činiti, a rozmnoží žaloby potomnie k sobě i o sobě. Nebo neprospěje milost v těch, kteříž pod milostí nejsú, ale pod bázní, a bude li bázen[by]bázen] bázien odjata, rozmnoží se žaloba z činěnie mnohé křivdy. Protož moc skrze milost sama se zkazí a nebudú jeho vážiti, když nebude bíti. A že pro ty jest moc, ješto bez jha božího jsú a pod milost neslušejí, aby skrze moc ukrutnú uhrozili nemúdré lidi. Protož musíť se Písmo naplniti nad těmi mocemi, že fík, kořen vinný a oliva nebude kralovati, ale trn[24]opraveno písařem z „trzi“ směle dí: Jsem li já králem nad vámi, vystupiž oheň ze mne a spal vás všech.

Opět jsú li páni a kněží hlava jako poctiví údové toho těla a obecný lid jako nohy potupnějšie, kterak daleko míra nedojde podlé této řeči, že kteří údové jsú neurozenější, ti hojnější čest mají od jiných úduov, ani jich chránie. A jest li to u pravdě tělo Kristovo, ten truoj lid, tehdy sedláky, pastýře a chodce mají v najvětší čest míti, ješto najmenší v uobci. Ale daleko jest od toho. Neb tim hlavatým lidem sprostní a potupení lidé jsú jako psi před očima. Protož již nevidí, kterakého potupenie na ně vymysliti.