Ustanovenie, ješto mohú i nemohú držána býti pro obecné užitečné
Ustanovenie, kteráž mohú pro obecné dobré ustanovena býti nebo opuštěna, sú tato: najprvé, že kterýžkoli člověk někomu dceru, vnuku a tak dále, jakož se svrchu vypisuje a dole zavierá, buďto pannu, vdovu, jeho náchlebnici neoddělenú, nebo skrze něho, ač snad jakožto poručníka neb pod jiným kterýmkoli počestným obyčejem a slušnú příčinú má ji sobě poručenú, jinde od svého chleba posazenú, směl by ji vyvésti neb ulúditi, beze všie naděje navrácenie a bez milosti, ote dne uvedenie za padesáte let od města i s odlúzenú má se zdáliti z statku nebo i dielu dědičného, děvečce nebo vdově takové příslušného, i ludař i ona v letech předřečených ovšem nic nevezmúce, a před skonáním řečených let jestliže muž umře a žena chtěla by se navrátiti, vjíti do města nemá jie odepřeno býti, a jestliže skrze jejie přátely anebo skrze ty, jimžto příslušie, byla by jie uprošena milost od konšel a bylo by jie co dáno z milosti, toť bude mieti, a z práva nic na nich nemuož žádati. A když padesáte let pomine, jestliže
