[96]číslo strany rukopisuna to vydaného, třikrát, naučen jsa od toho, ktož jest náměstek sudieho, aneb od jiného k tomu usazeného, polože neb stáhna prsty na kříži, přiseže. A jestliže jednú neb druhé přisáhaje neprojde aneb prsty s kříže zdvihne, tehdy třetie bude mu rčeno, aby se opravil. Jestli pak že se neopraví na tom miestě, věz, že je svú při stratil. Pakli jistec provede a projde u přísaze svrchupsané, ten, ktož jest pohnán, též má přisieci, a jestliže projde, tehdy dva jiná muže poctivá a hodná, nevkládaje jich ve dsky, má mieti, z nichžto každý sám najprv naučenie vezma přiseže: „Cožkoli pohnaný tento přisáhl jest, jest pravá a plná přísaha“. A když ti mužie i pohnaný projdú přísahami svými, ten pohnaný na tom miestě tiem právem má rozuměno býti, že je prost žaloby té docela a úplně.

Pohnaný když přemožen bude, snad proto, že jest vyvésti se nemohl aneb hrdostí k roku nestál aneb jinú spravedlivú kterúkoli příčinú neb věcí, jistec, ktož při vede, bude li chtieti, požádá sobě jiného póhončího mimo toho, kterýmž jest póhon učinil, a pošle k tomu přemoženému, napomínaje o tu při obdržanú, aby se umluvil ve dvú nedělí. Nebude li chtieti toho učiniti, tehda leckterýs úředník na to usazený, pojma sebú póhončího jiného kromě tuto dvú, kteráž sta [97]číslo strany rukopisupóhon nebo napomínanie učinila, zvede toho jistce na zbožie a na dědictvie přemoženého, podlé toho převrhúc dluh, jistinu i škody, což jest jich vzal a zdvihl z toho dědictvie v roce; za deset hřiven dluhu požitku zvede a počte jednu hřivnu požitkuov do roka. Ten zvod bude se dieti a má řádem a obyčejem zemským úředníkem, jakož jest obyčej.

Na dědictvie svobodné a neplatné bude zvod úředníkem a póhončím na dědictvie přemoženého, točíž na dědiny orné, doniž by jistci tomu, komuž jest dluh úplně a docela podlé jeho jistiny i škod proto vzatých položenie, dosti se neodestalo, a tolikéž úředníku jménem viny dlužen spravedlivě ostane.

Úředník s póhončím těm, ktož by koli bydleli by na tom dědictvie a seděli, na něž jsú zvod učinili aneb jistci kterému dlužno dáni byli, mají přikázati, aby inhed od té chvíle toho, ktož je zveden, za pravého pána toho dědictvie měli a k němu hleděli. Neučinili li by toho, tehdy ve dvú nedělí ode dne toho zvodu pořád čtúc, se vším zbožím aby se vystěhovali z toho dědictvie, a jestliže by toho ti bydlitelé učiniti nechtěli, tehdy muož ten jistec svrchupsaný, pojma sebú póhončieho toho, kterýž byl při zvodu, aneb i bez něho, jiného póhončieho od úřadu pojma, dvakrát do roka na tom dědictví