na to vydaného, třikrát, naučen jsa od toho, ktož jest náměstek sudieho, aneb od jiného k tomu usazeného, polože neb stáhna prsty na kříži, přiseže. A jestliže jednú neb druhé přisáhaje neprojde aneb prsty s kříže zdvihne, tehdy třetie bude mu rčeno, aby se opravil. Jestli pak že se neopraví na tom miestě, věz, že je svú při stratil. Pakli jistec provede a projde u přísaze svrchupsané, ten, ktož jest pohnán, též má přisieci, a jestliže projde, tehdy dva jiná muže poctivá a hodná, nevkládaje jich ve dsky, má mieti, z nichžto každý sám najprv naučenie vezma přiseže: „Cožkoli pohnaný tento přisáhl jest, jest pravá a plná přísaha“. A když ti mužie i pohnaný projdú přísahami svými, ten pohnaný na tom miestě tiem právem má rozuměno býti, že je prost žaloby té docela a úplně.
Pohnaný když přemožen bude, snad proto, že jest vyvésti se nemohl aneb hrdostí k roku nestál aneb jinú spravedlivú kterúkoli příčinú neb věcí, jistec, ktož při vede, bude li chtieti, požádá sobě jiného póhončího mimo toho, kterýmž jest póhon učinil, a pošle k tomu přemoženému, napomínaje o tu při obdržanú, aby se umluvil ve dvú nedělí. Nebude li chtieti toho učiniti, tehda leckterýs úředník na to usazený, pojma sebú póhončího jiného kromě tuto dvú, kteráž sta póhon nebo napomínanie učinila, zvede toho jistce na zbožie a na dědictvie přemoženého, podlé toho převrhúc dluh, jistinu i škody, což jest jich vzal a zdvihl z toho dědictvie v roce; za deset hřiven dluhu požitku zvede a počte jednu hřivnu požitkuov do roka. Ten zvod bude se dieti a má řádem a obyčejem zemským úředníkem, jakož jest obyčej.
Na dědictvie svobodné a neplatné bude zvod úředníkem a póhončím na dědictvie přemoženého, točíž na dědiny orné, doniž by jistci tomu, komuž jest dluh úplně a docela podlé jeho jistiny i škod proto vzatých položenie, dosti se neodestalo, a tolikéž úředníku jménem viny dlužen spravedlivě ostane.
Úředník s póhončím těm, ktož by koli bydleli by na tom dědictvie a seděli, na něž jsú zvod učinili aneb jistci kterému dlužno dáni byli, mají přikázati, aby inhed od té chvíle toho, ktož je zveden, za pravého pána toho dědictvie měli a k němu hleděli. Neučinili li by toho, tehdy ve dvú nedělí ode dne toho zvodu pořád čtúc, se vším zbožím aby se vystěhovali z toho dědictvie, a jestliže by toho ti bydlitelé učiniti nechtěli, tehdy muož ten jistec svrchupsaný, pojma sebú póhončieho toho, kterýž byl při zvodu, aneb i bez něho, jiného póhončieho od úřadu pojma, dvakrát do roka na tom dědictví