[134v]číslo strany rukopisusě jemu kto neslíbí, neměj péče, nemáť na tom dosti, by, otejma jemu to, což jest jemu dal, i nechal jeho, ale dáť mu trápenie přieliš dosti. Jako na tobě okázal jest, že tě – a ty vinen nejsi, než žena tvá – poddal jest v psotu a v biedu na věky, jediné pro okušenie jablka. A jaká to vina, že mohl tě[gg]tě] ſtie bíti proto, aniž s’ jeho trhal, ani rozkazoval utrhnúti, než mněje, by to dobře bylo, snědl s’ ho kousek, vzav od své ženy, aneb snad celé? A Buoh nuž na tě svú prchlivostí {i vyhna tě proto z ráje a mám za to}marginální přípisek mladší rukou, protože tebe nevěděl, kudy jinudy zbýti. I jsi teď u veliké cti, jsa jeho služebníkem, že musíš věčně býti naším a nežť z toho vězenie pomož, až ty zde ostaneš na věky, nebť já viem, žeť tebe z světa [rád]text doplněný editorem[124]srovnej rkp. KNM IV E 6 na f. 122v–123r: rád prázden jest, protože válku začal jest s námi, právě že sě jemu protivíme, a chtě, aby vše po jeho vóli bylo a všichni aby činili, což on káže, a od sebe rovnosti nechce učiniti ižádné. Nebť nám sě křivda veliká, násilé a kvalt děje od něho, a proto přinuceni jsúce každému, kto by jemu slúžiti chtěli aneb jemu sě přikázali, na světě škoditi a překážeti mieníme. Protož ty, Adame, přestaň od žalosti své, zpomena, že minulých věcí neslušie pykati, totiž že s’ v ráji neb na světě nezuostal. Zapomeň toho, a cožť sě státi nemóže, že toho nežádaj. Neb by ty byl zase navrácen v první chválu, nemysl sobě toho, nebudeť to. A cožť k pravdě nenie podobno, tomu nevěř. Jestližeť by kto pravil jináče, jedno nevěř a nedaj sě svésti. A teďť tobě, Adame, pravím, tutoť mnoho nás neslyší, aby neřekl, bychť ukrutně s tebú nakládati chtěl. Nejsemť tak ukrutný a válečný jako Buoh anižť my žádáme, byť nám tak nesnadně slúžili služebníci naši jako Boha tvého. Ale cožť sě slíbí sluze našemu, myť jemu v tom povolíme. A jestliže chceš, jáť tě chci v svú službu přijieti a chci na tě rád laskav býti i se všemi mými a chciť rád i pomocen býti proti Bohu pro tu křivdu, kterúž tě učinil. Neb pravím teď tobě, že mohlť jest radějí tebe nestvořiti, než s tebú tak nakládati. A co s’ mnoho set let jsa na světě, vždy vuoli jeho čině, byl živ, nic tě tobě to platno nebylo. A což si se nám v těch letech protivil, myť to vše odpustíme. Jediné protiv sě vuoli boží a neposlúchaj ani tbaj přikázanie jeho a budeš s námi, prost jsa, i a na světě, komuž budeš chtieti, překazíš aneb kážeš překážeti. A věru, Adame, radímť upřiemo, nebť