Solfern[133v]číslo strany rukopisuus s Tartareem, Lunariem a Astarotem a jinými některými staršími vjidechu v radu s velikým veselím a s radostí nesmiernú, že mají takového vězně. I poče mezi nimi mluviti Solfernus jako najvyšší rada a jako muž múdrý a opatrný a řka: „Aj, již máme, co sme žádali, již budeme veseli. A mějme mysl dobrú, neb jméno naše rozšířilo se jest až na věky, poněvadž ten, kterýž byl u Boha milostníkem, dán jest v moc naši. Jistě počátek dobrý války našie jediné. Stuojme u pevném úmyslu zatvrzenie našeho[gc]našeho] naſſieho a nepoddávajme sě Bohu tak lehce, všeť nám puojde dobře. A majíc toho najprvnějšieho vódci, s jinými pak pohrdáme, že musie v naší moci býti. Neb poněvadž tento nevykajkloval sě nám, s jinýmiť bude dobrá hra. I zdáť mi sě, pane Lucipeře, aby teď hned k tomu Adamovi došel sám, hynkyť sedí s velikým hlukem, nebť sě nehodí všech k němu dopustiti pro rozličné příčiny. A také ani toho vězně, kteréhož v moci naší máme, buď ten neb jiný, neslušie jeho přieliš trápiti, neb nad přemoženým neslušie takové ukrutnosti ukazovati, jako nad tiem, jenž přemožen nenie. A rozmluvil by s ním o rozličných věcech, skrze řeči otazuje se o přieběziech jeho, ač my jich mnoho sme svědomi, však proto nic neškodí. A také budem s ním mluviti, zdali bychom jej navedli, že by dal svú vuoli zde s námi věčně ostati a Bohu vedlé nás sě protiviti a nestáti viece o naše duostojenstvie, ani skutkem, ani radú. Pakli bychom srozuměli, že bychom jeho k tomu namluviti nemohli, ale ukážeme jemu trápenie veliká muk nesmierných, a tudy aby přirozenie jeho těženo bylo k činěnie vóle našie a k zprotivení Bohu velikému. A také jistě, pane Lucipeře, hodnéť jest staviti sě u vězně tak znamenitého. Aneb nevaž sobě jeho lehce: jestliže jeho ztratíš, ztratíš své dobré i naše. A ušel liť by nám, sámť by nebyl, ale rozpačilť by jich a k sobě přivinul bezčíslné množstvie těch, kteříž by se mohli v moc naši dostati. Protož mluvitiť s ním pěkně slušie. Ale proto střieci velmi pilně potřebieť jest, nebť vězeň jiného nemyslí, než ať by utekl. I osadiž stráži pilnú nad ním a rozkaž uzavierati a uzamykati pilně závorami a skobami měděnými a mlaty pevnými vedlé opatrnosti své, neb k tomu smysla, pane, dosti máš.“ Tehdy ďáblé všichni svolichu k té řeči Solfernově a Lucipero[134r]číslo strany rukopisuvi