sě jemu kto neslíbí, neměj péče, nemáť na tom dosti, by, otejma jemu to, což jest jemu dal, i nechal jeho, ale dáť mu trápenie přieliš dosti. Jako na tobě okázal jest, že tě – a ty vinen nejsi, než žena tvá – poddal jest v psotu a v biedu na věky, jediné pro okušenie jablka. A jaká to vina, že mohl tě bíti proto, aniž s’ jeho trhal, ani rozkazoval utrhnúti, než mněje, by to dobře bylo, snědl s’ ho kousek, vzav od své ženy, aneb snad celé? A Buoh nuž na tě svú prchlivostí {i vyhna tě proto z ráje a mám za to}marginální přípisek mladší rukou, protože tebe nevěděl, kudy jinudy zbýti. I jsi teď u veliké cti, jsa jeho služebníkem, že musíš věčně býti naším a nežť z toho vězenie pomož, až ty zde ostaneš na věky, nebť já viem, žeť tebe z světa [rád]text doplněný editorem[124]srovnej rkp. KNM IV E 6 na f. 122v–123r: rád prázden jest, protože válku začal jest s námi, právě že sě jemu protivíme, a chtě, aby vše po jeho vóli bylo a všichni aby činili, což on káže, a od sebe rovnosti nechce učiniti ižádné. Nebť nám sě křivda veliká, násilé a kvalt děje od něho, a proto přinuceni jsúce každému, kto by jemu slúžiti chtěli aneb jemu sě přikázali, na světě škoditi a překážeti mieníme. Protož ty, Adame, přestaň od žalosti své, zpomena, že minulých věcí neslušie pykati, totiž že s’ v ráji neb na světě nezuostal. Zapomeň toho, a cožť sě státi nemóže, že toho nežádaj. Neb by ty byl zase navrácen v první chválu, nemysl sobě toho, nebudeť to. A cožť k pravdě nenie podobno, tomu nevěř. Jestližeť by kto pravil jináče, jedno nevěř a nedaj sě svésti. A teďť tobě, Adame, pravím, tutoť mnoho nás neslyší, aby neřekl, bychť ukrutně s tebú nakládati chtěl. Nejsemť tak ukrutný a válečný jako Buoh anižť my žádáme, byť nám tak nesnadně slúžili služebníci naši jako Boha tvého. Ale cožť sě slíbí sluze našemu, myť jemu v tom povolíme. A jestliže chceš, jáť tě chci v svú službu přijieti a chci na tě rád laskav býti i se všemi mými a chciť rád i pomocen býti proti Bohu pro tu křivdu, kterúž tě učinil. Neb pravím teď tobě, že mohlť jest radějí tebe nestvořiti, než s tebú tak nakládati. A co s’ mnoho set let jsa na světě, vždy vuoli jeho čině, byl živ, nic tě tobě to platno nebylo. A což si se nám v těch letech protivil, myť to vše odpustíme. Jediné protiv sě vuoli boží a neposlúchaj ani tbaj přikázanie jeho a budeš s námi, prost jsa, i a na světě, komuž budeš chtieti, překazíš aneb kážeš překážeti. A věru, Adame, radímť upřiemo, nebť