jeho uměnie jest on sám.
Anebo takto: u Boha nenie žádné proměny, a tak ani časné. Protož den nám minulý jemu nenie minulý, ale přítomný. A tak Buoh, což jedni vie, to vždy zná a jest vždy pravda, že ta věc při něm jest. Ale zdá mi sě, že ač Buoh dnes vie to, že den dnešní jest, a potom toho nebude věděti, ta sě proměna děje na dnu, ale ne na Bohu. Jako v podobenství, když držíš tvář proti zrcadlu, tehdy v zrcadle jest tvój obraz, anebo sě zdá, by byl, neb za věrné tu nenie, ale v ocě pravějie. A když sě obrátíš od zrcadla, tehdy tváři tu neznamenáš. Tak to zrcadlo proměny sebú nevzalo, ale proměna stala sě jest tebú. Tak podobně rozoměj o Bohu, ale dalekéť jest to přirovnánie. Nebo žádná věc nemóž sě vplně vrovnati těm věcem, kteréž v božství zřiezenie mají. A takáž odpověd jde o sedmé věci. Této řeči sem ukrátil, nebo čím by déle bylo o tom mluvenie, tiem méně slehka tomu by rozoměl. A také že jest ta věc k našemu rozumu jako slunce k očima sovíma anebo kalúsovýma.
Již o druhých věcech neb skutciech, jenž slovú přirozenie, slyš. A dřiev než otázka bude zpravena, totíš jest li v nich osuda tak, že nemohú jiným během jíti, nežli jdú, najprv věz, kterací jsú to skutkové a odkud pocházějí, z moci dané věcem vedlé jich rozdielóv a tvářností. Jako adamant od svého rozdielu a tvářnosti tíhne k sobě železo a akštejn stéblo a nebo jinú věc lehkú, a tak o jiných. A ti skutkové přirození najprv jsú v nebesiech a v jich hvězdách a jsú trojí: hýbanie, světlost a zpráva věcí dolejších vlitím tajemným, ač sě to třetie dělí ode dvú prvních. Jakžto mistři svědčie, nebe vedlé Aristotilešovy řeči zpravuje dolejšie věci. Neb tak die: Proto tento svět dolejší jest v dotknutí okolkóv svrchních, totíš nebes, aby všechna
