budúcie, přítomné anebo minuté naším přirovnáním, nebylo by neminuté. Ale budúcie věci, že jsú jemu přítomné, Písma dosti jest. A též, že minulé jsú jakožto nynějšie. Nebo tak praví David: Tisíc let před tváří jeho jako den včerajší, který jest minul. A tomu málo srozuměj takto: cožkoli jest, to Buoh zná, a tak toho znánie má podobenstvie, jímž zná. A to podobenstvie jest vnitřně té věci, jako i Buoh. A že Buoh nic nezapomane, tak tehdy ta věc, ač pomine zevnitřně, když sě zruší, však tvářnost v své podobnosti v Bohu ostane. Takež věc, která má býti, vie Buoh, že taká má býti a že jie byt Buoh má dáti. Tehdy ta věc jest vnitřně v Bohu skrze to podobenstvie, a to podobenstvie jest obraz božský nestvořený. Ale o něm učiniti pravenie bylo by přieliš dlúho a nětco tvrdo. Protož vezmi příklad, jako když chce tesař duom ustaviti, má na mysli zpósob toho domu. A opět když sě duom zruší, tehdy pán toho domu pomní zpósobu jeho a ta pamět jest jměnie podobenstvie. Tak něco jest o Bohu a o jeho podobenství nebo obrazu vnitřniem. Tiem obyčejem jest věc budúcie jakožto nynějšie, a minulá jakožto budúcie. Ale ješče jest toho jiný obyčej, jímž věci budúcie jsú jako nynějšie, a minulé jako budúcie, a tak jako nynějšie. Nebo Bohu vešken čas od počátka až do konce, delší jemu nenie jako čásek najmenší. Protož nic jest nepominulo ve všem času před tváří jeho, jakožto v najmenšiem nynějšiem čásku, jakožto jest okamženie nynějšie. A to mohlo by býti jinak praveno, kdyby to pravenie šlo k múdrým vysokým. Ale že česky sě píše, musí sě ponížiti v tom pravení. Tak tehdy šli sú duovodové, že Buoh v svém bytu a v svých zpósobách nemuož mieti proměny.
Tuto jest odpornost prvním řečem napředpsaným
Aže kteříž mohú duovody klásti, odporně pravdu
