[21r]číslo strany rukopisuani jdú do království věčného, a sám se poslav v pokutu smrti a věčného zatracení. Dějíť onu řeč z kněh Múdrosti, lkajíce pro súžení ducha a činíce pokánie, dějí: Titoť sú, kteréž sme měli někdy v posměchu a ku podobenstvie pohanění. My nesmyslní život jich domnívali sme se bláznovství a konec jich beze cti. I kterak počteni sú mezi syny božími a mezi svatými jest jich částka! Hle, zblúdili sme od cesty pravdy a světlo spravedlnosti nesvítilo jest nám a slunce spravedlnosti nevzešlo nám. Ustávali sme na čest nešlechetnosti a zatracení a chodili sme po cestách těžkých, ale cesty páně nepoznali sme. Co jest nám prospěla pýcha aneb chlúba, bohatství co jest nám přidalo? Pominuly sú nám ty všecky věci jako stín a jako posel přibiehající a jako lodí, kteráž přechází velikú vodu, jejížto cesty nemuož naleznúti. Toto vyznánie i pokánie bude tehdáž velmi pozdní. Budúť se zajisté káti k muce, ale neobrátí se k milosti. Neb již tehdáž nebude miesta k milosrdenství a k milosti, ale rovnost a spravedlnost když se vypoví od hrozného súdce „jděte!“ a „poďte!“. Ó, jak by se měl každý té výpovědi lekati! Neb se čte o jednom svatém, když duch zlý smilstvem jeho pokoušel, prosil jest pána boha, aby se jemu pokušitel vidomě okázal. I stalo se jest tak. Tehdy řekl ďáblu ten svatý: Co tobě to prospívá, že mne pokoušíš? Neb jest to veliké tvé bláznovství, neb znáš, kolikrátž koli koho v hřích uvedeš, že ty hřiech obtěžuješ a mouky své přičiníš. Odpověděl ďábel řka: Pravdať jest, což pravíš, ale