člověka po smrti dí takto svatý Bernart: Co smrdutějšího lidské mrchy, co hroznějšího jako mrtvý člověk, s nímž v životě bylo milé objímaní, při smrti bývá naň přehrozné vzhlédaní. Což tehdy prospěje zboží, co rozkoší, co duostojenství, zboží nevysvobodí od smrti ani rozkoši od červuov ani duostojenství od smradu. Také o tom svatý Jan Zlatoustý takto dí: Co jest těm prospělo, kteříž sú v smilství těla a v rozkošech tohoto života až do posledního dne trvali. Pohleď nyní do jich hrobuo, spatř, jest li na nich jaká šlépěje jich chlúby, poznáš li jich bohatství a smilstva, jaká znamení poptaj se, kde sú nyní jich rúcha a pěkné okrasy, kde v divadlech rozkoš, kam jest odšel zástup a ustavičná v hodování hojnost, smiech, kumšt a rozpustilé veselé kam se dělo, kam jest odešlo. Kde sú ty věci nyní a kde oni, který konec obojich. Pohleď pilně a přistup blíže k hrobu jednohokaždého, viz prach toliko a smrduté po červích objedy a pamatuj, že jest ten konec všech těl, buďto, že by v veselí a v rozkošech, buďto v práci a v zdrželivosti zde život vedli. Ej, nájmilejší již si četl, již si viděl v té kapitule z řeči svatých doktoruo, co si byl před narozením svým, co si v tomto životě a co budeš po smrti. Ó, by ty tři věci ustavičně v mysli své rozjímal, nešťastní synové Adamovi, opustivše pravé a spasitedlné péče, padoucích radějí a časných věcí hlédají, ale ty, nájmilejší, rozjímaje