bídný a smrtedlný, jehož dnové jako stín pomíjejí, jehož život jako měsíc zmizí jako květ, kterýž na stromu roste a ihned uschne. Jsem země bídy, syn hněvu, hrnec připravený ku pohaněnie porození skrze nečistotu, živ sa v bídě, umřieti maje v úzkosti. O témž také svatý Bernart dí: Co jiného jest člověk nežli pěna smrdutá, pytel lajn a pokrm červóm. Když by pilně spatřil, co skrze usta, co skrze chřípě, co skrze jiné průduchy tvého těla vychází, mrzčejšího sráče nikdý si neviděl. Innocencius papež také dí: Ó, zavržená lidského stavu nehodnost, byliny a stromy spatř, oni s sebe vydávají květ, ratolesti a ovoce, ale ty z sebe vydáváš hnidy, vši a červy. Oni z sebe vylévají olej, víno, balsám, ale ty sliny, moč a lajno. Oni z sebe vypúštějí chut vuoně, a ty z sebe vypúštíš ohyzdnost smradu. Jaký jest strom, takové jest ovotce jeho, nemuožeť strom zlý dobrého ovoce činiti. Neb co jest člověk podlé zpuosobu svého nežli strom vyvrácený, jehož kořenové sú vlasové, pařez jest hlava s hrdlem, dřevo jest prsi s rameny, ratolesti sú loktové s lýtkami, větve sú prstové s články, člověk jest list, kterýž od větru pochycen bývá, a strniště, kteréž od slunce usychá. Protož svatý Job dí: Člověk narozený z ženy, krátký čas živ sa, naplněn bývá mnohými bídami, kterýž jakžto květ vychází a setřín bývá a pomíjí jakožto stien a nikdý v jednom stavu netrvá. A protož sám buoh dí člověku: Prach jsi