mluviti: „Muoj synu přemilý, běda mně, smutné matce, tak trudně tě na kříži vidúci, zezři na mě jedinú, utěš svú matku sirú.“ Tu těžce na zemi padši, žalostivým pláčem omdlevši, poče sama k sobě mluviti a řkúc: „Kam se je děla všecka má útěcha, v niežto se srdce mé radováše té noci, kdyžto tě biech porodila. Ta temná noc byla, ale od nebeského bleskotu osviecená, ano andělé, pod nebesa se vznášejíc, slavně spívajíc, tvú svatú milost chváléchu a řkúc sladkými hlasy: ‚Chvála buď v nebeské výsosti Bohu.‘ A již v tvú tvář hlédaji, ana zbita, zeplvána, ztrýzněna, tvoje svaté ruce i nohy nelítostivě probité, na tvém svatém těle celého miesta neviděti.“ A když rozličně tu kvielevši, vstavši nahoru, poče opět v jeho svatú tvář hleděti. V tu dobu Ježíš, vida svú matku v také hrozné žalosti, propovědě k ní, chtě ji některak utěšiti, a řka: „Ženo, aj toť, syn tvuoj.“ Tu praví sv. Kryzostomus: „Ó, milý Ježíši, kterak s to hrubě k své milé matce promluvil, že svú milú matku ženú nazval? Vědě, že s to proto učinil, že nebieše tehda čas k ní promluviti sladce, ani ji milú matkú nazývati, nebo čím by byl k ní tehdy milostivějie promluvil, tiem by byl větčí žalostí její srdce krojil.“ Potom zezřev na svatého Jana, vece: „Aj toť, matka tvá.“ Jako by řekl: „Měj o ni péči jako syn o své milé mateři.“ Od té hodiny vzal ji svatý Jan na svú práci a jí pokorně slúžil. V tu hodinu Matka Božie, opět na zemi padši, omdlela. A jakž svatý Jeroným píše, že bieše na ní plášť z plátna zkrájený, jakž to nynie v Římě panie nosie, jenž jí všecku přikrýváše, ten vešken plášť svatú krví z kříže tekúcí bieše zkrvavila, až na šlojieř procházieše. Opět vstavši, poče naň žalostivě hleděti.
V tu hodinu pro velikú bolest svých svatých
