mrtvých vstal. Tu matka jeho milá bieše, a tak jest žalostivě plakala, o tom svatý Anzhelm v svých kniehách píše. Toho večera po nešpornie hodině přijidechu poslové k Pilátovi, aby těla těch tří mrtvých doluov sněli. A že lotry ještě oba živa byla, jim jich kosti zpřerážechu, aby spieše zemřeli. Ale Ježíše umrla nalezše, proto jeho tak nechachu. V ten čas jeden rytieř slepý, jemužto Longin jmě, bieše přiveden k Ježíšovi, ostrým kopím jeho svatý bok otevřel, tiem úmyslem, byl li by ještě živ, aby nikterakž živ neostal. Tu, kterakžkolivěk Ježíš mrtev bieše, všakž přes přirozený běh z jeho svatého boku krev tečieše a voda, aby tiem rozuměti dal, že sú již otevřena ta vrata přesvatá, skrze něžto sedmera svátost nám na spasenie moc přijala, bez niežto žádný spasen nemuož býti. To jeho svatého boku otevřenie dávno jest bylo znamenáno v Prvních Mojžiešových kniehách. To se píše, že bylo přikázáno, když by Noe dělal koráb, aby na boce korába učinil okence nebo dvérce, ktož by všel do korába, všelikej národ, a před potopú se ukryl. To okence neb ta vrátce znamenají Jezu Kristova boka otevřenie, skrze něžto sbožná duše vendúci, jeho svaté krve prolitie pamatujíci, před potopú toho hřiešného světa se ukryje. Tu také praví Krysostomus: „Tekla krev nám na vykúpenie a voda našim hřiechóm na omytie.“ Aj, jakž praví svaté Písmo dávné, že ta krev po kopí tekúci k Longinově ruce přijide, a když rukú očí dotekl, jenž slep bieše, inhed prozřel. V ten čas dva z Ježíšových učelníkuov Jozef a Nikodemus s odpuštěním Pilátovým jeho tělo s kříže sněmše, v čisté prostěradlo obinuvše, podlé obyčeje židovského vonným kořením okládše, hrob v nový, v němžto nikda žádný neležel, vložista, a tu kámen veliký na jeho hrob vzvališta.
Tu praví sv. Anzhelm, že tu Matka Božie bieše a to vše svýma očima viděvši, [s]text doplněný editorem svatým Janem a s jinými pannami do města jide. Tu ji svatý Jan v apoštolský duom vede, a tu kvieléc i ječiec, viece ležéci než
