ruce svázavše, jednomu z padúchuov jeho střéci poručichu. A když jeho ten padúch otáza, užasl se svatý Martin, odpovědě a řka: „Nikda jsem tak nebezpečen nebyl, neb vědě, že v člověčiem pokušení Hospodin, když ráčí, nejspieše spomůž.“ To řekl svatý Martin, poče tomu padúchovi tolik dobrého praviti, až jeho na pravú vieru i obrátil. Protož ten padúch svatého Martina rozvázav na cestu uvedl, hřiechuov se pokav, Bohu se dostal. A potom, když svatý Martin tú cestú do Mediolanského města šel, utkav jeho diábel v člověčie tváři, otázal, kam by šel. Jemužto svatý Martin když vece: „Jdu tam, kamž mi Buoh kázal.“ Diábel k němu vece: „Kamžkoli puojdeš, diábel se bude protiviti.“ K němužto svatý Martin vece: „Boha jmám spomocníka, nebojím se, co mi všeliký člověk učiní.“ Tak inhed diábel zmizal.
Potom po některých časiech svú matku, pohanku, na křesťanskú vieru obrátil, ale otec v pohanské vieře ostal. A odtad šed blíž do města Pitanského, klášter učinil. A odtad blíž jednoho člověka na pravú vieru obrátiv, malú hodinu od něho odšed, zase se vrátiv, jeho beze křtu umrlého nalezl. Tehda svatý Martin to umrlé tělo do své komořičky vnésti kázal a tu nábožně na zemi pad, Hospodina zaň poprosil a inhed toho mrtvého vzkřésil. A potom ten člověk svatý křest přijem, mnoho lidem rozpravoval a řka: „Když mě na onom světě do velikých temnic biechu odsúdili, přistúpivše dva andělé před nebeského súci, vecešta: ‚Toť jest ten, za něhožto svatý Martin prosí.‘ Jimžto král nebeský vece: ‚A vy jeho pojmúc, jemu jeho vraťte.‘“ A když těch časuov Turonské město biskupa nejmějieše, poče za svatého Martina všecka obec prositi, aby jich biskupem byl. Tehda sv. Martin, dlúho se brániv, jich prozby zavrci nemoha, biskupstvo přijal. V němžto stavě, světské přékazy běhaje, dvě míle před městem klášter učinil, s osmidesáti
