pravému Bohu vzdáváme.“ K nimažto Almachius vece: „Tehda ty jediný [s]text doplněný editorem svým bratrem v pravý Buoh věříš a vešken svět neprávě věří.“ K tomu Valerianus odpovědě a řka: „Nejsme sama, ale jest veliké množstvie, ješto s námi pravú vieru držie.“
V tu hodinu ta dva svatá bratřence jemše dali je v stráži jednomu múdrému člověku, jemužto Maximinus diechu. Jimažto inhed ten jich stráže Maximinus vece: „Ó, přejasné kvietie vaše mladost, ó, převěrná milosti vašeho bratrstva, kterak na smrt jako na hody chvátáte.“ Jemužto Valerianus vece: „Slíbíš li po naší vieře postúpiti, chválu a odplatu našich duší po našie smrti zřejemně viděti budeš.“ Jimžto Maximinus vece: „Chtěl bych tomu, aby mě hromový oheň spálil, ač v toho u vašeho pravého Boha neuvěřím, stane li mi se tak, jakž to vy pravíte.“ A když se to vše stalo, jakž to bylo slíbeno, ten Maximinus inhed svatý křest se vší svú čeledí i s jinými katy i z biřici, v Buoh uvěřivše, od svatého Urbana křest svatý přijeli. A když nazejtřie svítaje udníváše, tehda svatá Cecilia z dobrú myslí pokřikši vece: „É, milí rytieři Boží, již odvrzte skutky všie temnosti a oblecte se v oděnie svaté světlosti.“ V tu hodinu úředníci přišedše ta dva svatá bratřence Tiburcí a Valeriána podál od města před jednu pohanskú modlu přivedli. A když tu té modle nechtěla poklony učiniti, oběma tu hlavy stěchu. Potom Maximinus mnohým rozprávěl, že na jich skončení viděl stkvúcie anděly, nad nima stojiece a jich duše slavně do nebes nesúce. A potom Almachius vzvěděv, že Maximinus křesťanskú vieru přijal, kázal jeho olovem zvázanými biči tak dlúho bíti, až duši pustil. Jehožto tělo svatá Cecilia pochopivši podlé těch svatých pochovala.
Tehda Almachius jal se na jich zboží ptáti a mocně se uvazovati a svatú Cecilí kázal před se přivésti. Jiežto dal volenie, aby anebo se modlám pohanským
