osmidesáti duchovními u velikém utrpení Bohu slúžil, tu nikdy, kromě ač pro některú nemoc, vína neokusil, rúcho jich tvrdo ostré a měkké rúcho nositi za veliký hřiech jmějiechu. Protož ze mnohých měst, vidúc jich náboženství, z nich sobě biskupy voléchu.
A to se také za svatého Martina časův přihodilo, že se lidé jednomu člověku jako svatému mučedlníku, ve jmě jeho oltář učinivše, modléchu. Tehda svatý Martin dlúho se ptav a nenalezl o jeho svatosti nikdíž nic psáno, dal se na modlitbu, prose Hospodina, aby jemu ráčil zeviti, které odplaty, kterého li duostojenstvie ten člověk byl. A tak stoje na modlitbě svatý Martin, ozřev se na levici, jednu stienu přečernú uzřel, jeho zaklel a řka: „Pověz mi, co jsi! Toť Boží mocí kazuji, zev mi to, kterého s zaslúženie člověk.“ Jemužto by odpověděnie z té černé stieny takto řečené: „Otče svatý Martine, stojíš o to, chtě vzvěděti, co jsem já? Račiž to věděti, žeť jsem byl člověk přezlej až do mého skončenie a pro ty mé hřiechy a vinny život jsem svój ztratil.“ To svatý Martin uslyšev, ten oltář, ješto byl ve jmě toho hřiešníka učiněn, zrušiti kázal.
To se také píše o svatém Martinu, že když jednoho času chtieše před ciesaře Valentina vnieti prosit za některé věci, v nichžto jeho ciesař nechtieše uslyšeti, zapověděno bylo, aby jeho nikterakž před ciesaře nepustili. Tehda svatý Martin, té všie neděle v žíni popel na hlavu sypě, u velikém utrpení své tělesenstvie mučieše. Tehda ponučením andělským v jednu hodinu beze všie přékazy před ciesaře všel. Jehožto ciesař zazřev, a že předeň puštěn, velmi se rozhněvav, proti němu povstati nechtěl. Tehda plamen přišed stolici před ciesařem zažehl. V tu dobu ciesař vstav, nebeskú moc viděv a tomu zrozuměv, ve všem jeho uslyšev a byl by jeho nadto rád daroval, ale sv. Martin darův přijíti nechtěl. Jednoho také viselce
