k svým andělóm, ješto okolo něho stáchu, mluvě: „Aj toť, Martin, ještě nekřesťan jsa, však mě v toto rúcho oděl.“ To svatý Martin uznamenav, nic se pro to v ješitné chvále neposveličiv, ale Boží dobrotu poznav, již jsa osmnáste let vstáři, pokřtiti se kázav. A potom ještě dvě létě na ciesařově dvoře ostal.
A když za těch časuov jedni cizozemci, na vše strany hubiec, na Franskú zemi táhli, tehda Julianus ciesař, chtě proti nim táhnúti, kázal mezi rytieřstvo veliké penieze rozdati. Ale svatý Martin, nechtě se již dále s světem obchoditi, těch peněz nevzem, k ciesařovi pověděl a řka: „Sluha jsem Jezu Kristuov, již mně neslušie bojovati.“ Z toho se ciesař rozhněvav, vece: „Nečiníš toho pro bohobojenstvie, ale strachy, boje se probitie, službu vzdáváš.“ K němužto svatý Martin s jasnú myslí vece: „Když to ne mně věříš, ale neudatenství přikládáš, to zajtra, dá li Buoh, ukáži, že beze všeho oděnie s prvními na špici stanu. A tu ani helmem, ani štítem se zastru, ale znamením svatého kříže.“ Tehda ciesař kázal jeho střieci, aby toho nazejtřie dostál, k němuž se je byl zamluvil. A zatiem druhý den od nepřátel ciesařovi vzkázáno, že se jemu ve všem poddávají. A to se je mohlo dobře státi pro zaslúženie svatého Martina, bez lidské krve prolitie ten mír stal se jest. Od toho času všicku službu vzdav, k svatému Hilariovi, ku pitanskému biskupu, šel a tu najprvnie svěcenie svěcen. A potom od Hospodina zevenie měl, aby svých přátel, ješto ještě pohanské viery biechu, navštievil. Tehda na tu cestu se připraviv, předpověděl, že má na té cestě mnoho protivenstvie trpěti. A tak se jest přihodilo. Když do vlaských skal přišel, padúši naň vystúpili a zvláště jeden, rozveda sekyru, chtieše jemu hlavu rozvratiti. Tehda svatý Martin, pravú ruku pozdvih, ránu vzdržal. V tu hodinu, opak jemu
