moci, jedno ti, ješto čistotu milují. A ty, Valeriáne, že s pro zbytečné radě uvěřil, pros, což chceš, budeš uslyšen.“ K němužto Valerianus vece: „Nic na tom světě libějšieho nemám než vlastnieho bratřence svého. Za toho prosím, aby ten také tuto svatú vieru poznal.“ K tomu anděl vece: „Libá jest Bohu prozba tvá, věz to, že oba skrze krve pro vieru prolitie k Bohu puojdeta.“
A když jeden čas skóro potom bratr Valeriánuov jménem Tiburcius k bratru přišed, růžennú a liliovú vuoni počiv, povědě a řka: „Divné mi jest, kde jest se ta vuoně v tento čas v zimě vzala. Poznávaji se vám, že sem tú vuoní tak posílen, že to dobře na sobě čiji, v tuto hodinu jsem vešken proměněn.“ Jemužto Valerianus vece: „Jmáme s Cecilí tak stkvúcie věnce tak znamenitě krásné, jichž tyto viděti nemůžeš, ale jakož mým uprošením jsem tobě obdržal, aby té vuoně počil. Takéž, uvěříš li, ty věnce uzříš.“ K tomu Tiburcius vece: „I ve sne li slyším toto, Valeriáne, čili najevě mluvíš?“ Jemužto Valerianus odpovědě: „Do té doby ve sně sme byli, ale již sme na pravú cestu stúpili.“ Jemužto Tiburcius vece: „Odkad to vieš, bratře muoj Valeriáne?“ Valerianus odpovědě: „Anděl Boží, ten mě jest naučil. Jehož ty také viděti moci budeš, odpovíš li se pohanských modl a svatý křest přijmeš.“ Této vší řeči potvrzuje svatý Ambrož. V tu hodinu svatá Cecilia poče svému deveřovi Tiburciovi tak dlúho pohanské modly hyzditi, že poče inhed Tiburcius řéci: „Pravé hovado jest, ktož jinak věří.“ Tehda svatá Cecilia jasně k Tiburciovi přistúpivši, jeho prsi pocelovavši, vece: „Tepruv to dnes poznávaji, že si mi příbuzen, neb jsi již diáblové modly potupil. Jdětaž [s]text doplněný editorem svým bratrem a počiščenie svatého křtu přijmi a inhed andělské tváři moci viděti budeš.“
V tu hodinu vece Tiburcius bratru svému Valeriánovi: „Proším tebe, bratře milý, k komu mě na křest
