vidúce.“ A když tak po cestě s dieťatma jdieše, přišedše k jedné řece i pomysli sobě svatý Eustachí, že obú děťátkú nemuož pospolu přez řeku přenésti, posadiv jedno na březe, s druhým přes řeku přebřede. A to dietě tu posadiv, zase po druhé dietě pobřede. Netáhl napoly řeky býti, ozře se, ano vlk dietě pochopiv, s ním do lesa běží. Do něhožto dietěte se již rozpačiv, k druhému dietěti předce poče chvátati. A zatiem lev přiběhna vzchopě dietě i běží preč. To svatý Eustachius uzřev, v řece stoje, poče své vlasy s hlavy velikú žalostí škúbsti a byl by se utopil, by Božie moc nevzbránila. Tehda zatiem jedni pastýři uzřevše, ano lev živé dietě nese, se psy se za ním oddachu. A jakž Buoh chtěl, to dietě bez úraza odtištiechu. V túž také hodinu jedni lidé, na druhej straně řeky voříc, vlka od dietěte odkřičechu. A tož se je Boží náhodú přihodilo, že i pastýři i oráči z jedné ulice bydlem biechu. Proněžto těch dvé krásných dětí vzemše snažně blíž od sebe chovali. O tom svatý Eustachius nic nevědieše, ale tak jda po cestě, srdečně pláče, k sobě mluvieše a řka: „É, kterak sem přeneščastný člověk, kterak sú se děla ta léta, v nichžto u veliké cti bydlech, ano se rytieřstvo okolo mne brojí, s nimižto u veliké útěše beze všech nedostatkuov přebývach. A již sem, nebožčík, k té sirobě přišel, že nikdiež nic nemám, a tak sem osiřel, že sem i svú hospodyni i své milé dietky šeredně roztratil. Protož, milý Hospodine, pomním, že s si mi byl řekl: ‚Máš mnoho pokušenie trpěti, jako trpěl svatý Job.‘ A již vizi, že na něčem viece trpím než svatý Job. Nebo svatý Job, ač jest byl sbožie stratil, však jest měl svój hnuoj, na němžto sedě odpočívati mohl. A já sem i toho zbaven. On jest měl přátely, ješto sú jeho litovali, a já neščastný miesto přátel vlky a lvy, ješto sú mi mé děti zjedli. Jemu jest také byla hospodyně