vstavši šla před starostu rytieřového, svatého Eustachia, i poče klekši jeho prositi a řkúc: „Pane milý, prosím tvé milosti, kaž mě pro svú šlechetnost do mé vlasti provoditi, neb sem odtad jako i ty, římského národa.“ A to mluviec, v uobličej jemu patřieše. A tak patřiec, uzře na něm jistá znamenie, po nichžto poznala, že jest to její hospodář. Proněžto inhed, nemohúc se zdržeti, před ním na zemi padši, poče mluviti a řkúc: „É, pane muoj milý, jako mi se zdá, ty s muoj hospodář a slul si dřieve Placidus a potom tobě vzděno Eustachius. A vieš dobře, kterak tě jest Kristus Spasitel k sobě obrátil a kterak jest tvých pokušení v budúciech časiech mnoho předpověděl. A jáť sem tvá hospodyně, ještoť sem na mořském břehu násilím odjata, ale jakž Buoh chtěl, beze všie poškvrny do dnešnieho dne jsem zchována. A nadto nade vše měla sva spolu dva syny, jednomu řékali Agapitus a druhému Teospikus, s těma sva v puol noci vstavše, pro hrozné příhody, ješto sva trpěli, z našeho kraje pryč zašla.“ Tu řeč svatý Eustachius uslyšev a jí v tvář vezřev, inhed ji poznal a srdečně zaplakav, jí se chvátil, Bohu děkuje, jenž smutné obveseluje, když ráčí.
Tehda jeho hospodyně k němu vece: „Milý pane, kde sú naše děti?“ Jížto svatý Eustachius odpovědě: „Vlk a lev jsú naše děti ztrávili.“ Jemužto ona vece: „Děkujme milému Hospodinu, nebo jakež jest s náma tu milost, abychva se zhledala, ještě učinil, takež s náma túž milost může učiniti, že se s mýma dětma zhledáme, neb dnes jest tomu třetí den, že sem slyšela, ano dva mládenci, na jednom miestě sediece, o tom velmi podobně mluviešta, kterak se jima z mladosti přihodilo. Velmi mi se zdá, že jsta celé syny naše. A protož, vidí liť se, mluv s nimi a též tobě povieta.“ Tehda svatý Eustachius, pozvav tú dvú mladečkú k sobě, jich řeč uslyšev, poznal, že sta jeho syny. A tak inhed u velikým pláči i [s]text doplněný editorem svú hospodyní
