postavě sličná, poče je milovati a mezi prvními dobrými jmíti.
A tak odtad všickni na vojnu se vzdvihše, nepřátely mocně pobivše, se vší vojskú v tom městě, ješto hospodyně svatého Eustachie u veliké chudobě přebýváše, tři dny odpočívali. Tehda, jakž Buoh chtěl, ta dva bratřence, svatého Eustachie syny, tu hospodu, ješto matka jich přebýváše, nic o nie nevědúc, zastašta. A tak v jednu hodinu se posadivše, toho nevědúc, byšta sobě bratřence byla, poče jeden druhému rozprávěti a řka: „Co najdále pomnieti mohu, to jest, že sem měl otce, ten starostú nad rytieři na ciesařově dvoře bieše. A měl jest dva syny, mě a jiného, málo mlašého. A když jednú o puol noci náš otec s naší matkú a s námi se dvěma dětma pryč se vzdvihše, nevědě proč, k moři jidechom. A tu na koráb vsedše i pluchom, nevidě kam. A když na onu stranu z korábu vynidechom, tehda tu naše matka osta, a nevědě proč. Tehda otec náš vzem mě s mým bratrem na se i pojide s námi a pláče, ano jemu srdce useda. A když s námi k jedné řece přijide, posadiv mě na březe, mého mlašieho bratra na onu stranu když přenesl, po mě se vrátil a prvé, než ke mně přebředl, až vlk přiběh, mého bratra pochopiv, do lesa s ním utekl. A zatiem lev přiběhna mě vzem také, do lesa zanesl. Ale jedni pastejři, za lvem se oddavše, lvovi mě otjemše, domuov nesli. A tu sem vzchován do těchto časuov, jakž ty dobře vieš. A nevědě, kam mi se otec i mátě děla.“ Té řeči matka jich, potad sedieci, pilně poslúcháše. A zatiem mlazší bratr, tu řeč uslyšev, poče plakati a řka: „Zajisté, jakž já slyším, bratřie sme sobě, neb ti, ješto sú mě vzchovali, ti mi sú pravili, že sú mě vlku otjeli.“ To řekl, oba se vzchopišta a s velikým pláčem přitúlejíc celovášta. To jich mátě slyšiec, znamenavši, poče mysliti, mělo li by to tak býti: „Jistě mohli by to moji synové býti.“ Avšak jima tehdy nic neřekla, ale nazejtřie vstavši
