temné mysli osvietiti. Pozdě sem tě počel milovati, milý Hospodine, kráso má tak dávná, tak nová, pozdě sem tě počel milovati, se mnú s vždy byl a já ne s tebú. Svolal s na mě, zval s mě k sobě a již si prorazil hluchotu mú, blýskal si i rozličně osvěcoval i zahnal si slepotu mú. Okusil sem tebe a již k tobě žiežni i hlad mám. Dotekl si se mne a již sem se vešken zažehl v tobě.“ A když svatý Augustin, pod dřevem leže, velikým pláčem ječe, tyto řeči sám k sobě mluvieše, přijide hlas z nebes a řka k němu: „Vezma čtiž, vezma čtiž.“ To sv. Augustin uslyšev, kniehy o Skutciech apoštolských otevřev četl. A inhed se jemu na počátce nahodilo čísti, ješto jest tam psáno: „Oblecte se v Hospodina Jezu Krista.“ A jakž to brzo přečite, tak všecko bludné viery od něho odstúpilo.
A když byl svatý Augustin třidceti let vstář, s svým synem, jehožto zmládi, pohanem jsa, byl jměl, a [s]text doplněný editorem svým přítelem, jemužto Alpius diechu, jakž byla matka jeho na Boze uprosila, svatý křest od svatého Ambrože v Medioláně přijal. A na tom křtu svatý Ambrož s svatým Augustinem toto svaté zpievanie, ješto na jitřní sv. cierkev zpievá, „Tě, Bože, chválíme až do konce“, jsta složila. Potom sv. Augustin, kterak jest měl srdce k Bohu v svaté vieře zažené, o tom sám v kniehách Spovědných píše a řka: „Zastřelil s byl srdce mé milosrdenstvím svým, muoj milý Hospodine. I nosiech slova tvá ruožená v třevích, sebe nasytiti v tvé veliké sladkosti, znamenaje tvú přepovýšenú radu nad lidským národem. Jenžto dřieve běch protivník slepý, brzo tvého Ducha vdešením dal s mi poznánie nad plovúcí strdi sladkost. Jezu Kriste, pomocníku muoj, kterak mi se brzo to promění, v němžto se kochách dřieve, od toho mi již pustiti zvláštie radost jest. Jehožto se dřieve bách ztratiti, toho již mám útěchu nechati.“
Po těch časiech svatý Augustin, pojem matku svú a dva svá mlažšie učedlníky,
