a jeho modly samému diáblu zbořiti kázal. Moci li tak budeš z mého Boha učiniti, a ty učiň, pakli nemoci budeš, já tvé bohy zbořím a ty v mého pravého Boha uvěř.“ Netáhl svatý apoštol toho dořéci, až královi vzkázachu, že jeho buoh, jenž slove Baldach, spadl a na kusy se rozbil. To král uslyšev, rúcho, jenž na sobě mějieše, rozedřel a svatého Bartoloměje kyji bíti kázal a potom, jej odrúc, hlavu jemu stieti kázal. A když se to stalo, křesťané jeho tělo svaté pochovavše, jakž slušie, poctivě. Potom král Astrages a ti kněžie pohanská dotad od diábluov lomozeni, až v své strasti zdechli a král Polomius, bratr jeho, apoštolem na vieru obrácený, biskupem učiněn a tu třidceti let v svatém příkladě bydlev, nábožně skonal.
O svatém Bartoloměji apoštolu jeden mistr znamenitý, svatý Teodorus, takto píše, že svatý Bartoloměj, když v rozličných vlastech kázal, jimžto vlastem tato ména byla Likaonia, Armenia, India, tu jat, mučen, odřín a naposledy pro vieru hlava stěta jemu. O němžto svatý Teodorus píše a řka: „Raduj se, milé slunce, ješto všechen svět osvěcuješ, svatý Bartoloměji, ješto si jazyk horúcí, jímžto všemu světu múdrost seješ. Ty s usta Božie, slovo volajíce, ty jsi studnice, z niežto teče svatý pramen, hřiešným na uzdravenie. Ty jsi ten, ješto s po moři s velikým snaženstvím plavaje, nebezpečné přieběhy mieval a mořské nesnadné cesty přeplývaje posvětil. Ty s ten, ješto s svú svatú krví jako hedbávným postavem pro Jezu Kristovu vieru zemi skropil. A to s vše snažným srdcem snesl, aby svého Boha Jezu Krista po světu pravú vieru vzplodil. Proněžto již si do nebes vzat, tu, ješto se před svaté trojice veleslavenstvím světle stkvíš u věčném veselí, bez konečné radosti tu na věky bydlíš, viec se ničehož zlého neboje, andělské piesně s velikú útěchú slyše věky věkóm. Amen.“ To se jest dálo po Božiem narození čtyřidcátého sedmého léta.
