cestú Bohu slúžil. Na niežto cestě rozliční, rozličně Bohu slúžiec, chodie. Svatý Simplicianus vece a poče raditi a řka: „Znamenej, Augustine, ano malá robátka a mladé děti v kostele Bohu slúžie. Azda ty téhož nemůžeš učiniti, ješto děti mohú? Co se pozdíš, co se v své lenivé mysli pozdíš? Vrz se mocně k Bohu, tenť inhed pomůže, ten tě spasí.“ Tu řeč svatý Augustin uslyšev, do kostela šel a tu jemu jako stydlivému tajně kniehy, v nížto viera křesťanská napsána bieše, dal. Tehda svatý Augustin, vysoko vstúpiv, poče svatú vieru volati a řka: „Věřím v Boha, Otce všemohúcieho, i v Jezu Krista, syna jeho jediného, jenž se narodil z svaté Panny Marie děvice.“
Potom v těch dnech přišed z té vlasti Afriky jeden přítel svatého Augustina, jemužto jmě bylo Poncianus, i poče rozprávěti o velikých diviech, ješto je činil veliký Antonius v Ejiptě za ciesaře Konstantina. Jehožto řeč svatý Augustin uslyšev, veliké skrúšenie v své srdce přijem, jako s votrápenú myslí na svého tovařiše, jemužto Alpius diechu, s náhlým pokřikem se obořil a řka: „I co trpíme, vidíš, co slyšíme, proč se leníme i pozdíme. Aj, vidíš li, již navstávají neučení, sprostní a nebes se chápají, a my svým mistrovstvem do pekla budem svrženi.“ To řekl svatý Augustin, jakž to sám o sobě píše, všed do jednoho sadu, pod jedním dřevem padna, svinuv se i poče proti svému lenivému k Bohu obrácení sám v sobě žalostivě mluviti a řka: „I dokad kterak se dlúho dlí mé lenivé mysli vztahánie, vždy odkládaji, zajtra, zajtra, zajtra, ponechej nynie, ponechej maličko. A tomu prodlení nikda skonánie nenie. Běda mně, milý pane Jezu Kriste, kterak jsi vysoký v své výsosti a tak si hluboký, nikda se od nás neodlučuješ a my pak jedva, pane Jezu Kriste, se k tobě navracujem. Proto, milý Hospodine, rač k sobě odezvati a srce naše k sobě vznietiti a přivinúti a naše
