učedlníky, bral se s nimi do té vlasti, ješto Afrika slove. A tu, kdež byli v tom městě, jenžto římská řeka Tiberis jménem v moře vplývala, tu jeho matka skončala jest. Po jejiežto smrti Augustin do své přirozené vlasti se vrátil, Bohu se snažně modle a své tělo puostem trudě, rozličné knihy psáše a neučené milostivě učieše. Jehožto slovutné mistrovstvo a svatých obyčejův příklad Valerius, biskup iponenský, svatému Augustinu k sobě přijíti kázal a jeho v svém kostele knězem učiniti. A skůro potom svatý Augustin klášter učinil, v němžto podlé stavu apoštolského, z žákovstvem Bohu slúže, bydlel. A potom v iponenském biskupství, jakžkolivěk nerad, biskupem učiněn. Protož často sám o sobě řiekal: „V ničemž tak velmi Hospodina, na se hněvajíce, nečiji jako v tom, že mě, neduostojného, u vyšší úřad svaté cierkve povýšil jest.“ Tak byl také veliké pokory sv. Augustin i tak svatého svědomie, že netoliko velikých, ale i najmenších hřiechuov až i toho, ješto z dětinstva z dětmi na vardu hraje, školu zmeškával, zpoviedal se. A toho také, že někdy z stola chleba ukradna dětem dal a ješto básní rád poslúchal a i z toho, že jsa šestnáste let vstáři, z jednoho dřeva hrušky krada jedl. A když Augustin, Ducha svatého osviecením rozličné kniehy skládaje, mnoho pracováše, tehda za jeho časuov po Božiem narození po čtyřech stech a čtyřidceti letech jedni lidé, ješto Vandali sluli, mocně do těch vlastí přitáhše, spálili a [vše]text doplněný editorem zbořili, až i to město, v němžto svatý Augustin biskupem byl, mocně oblehše, zkazili i zrušili, nižádnému neodpustili, ani ženám, ani dětem, ani starým, ani mladým, všecky tepúce. V nichžto zámutciech zvláště svatý Augustin vida, ani někteří zbiti, někteří zahnáni, kostelové opuštěni, za obyčej plakáše. A v tom pláči pozvav k sobě své duchovní bratří, k nim promluvil a řka: „Aj toť, bratřie má milá, prosil sem na Hospodinu, aby anebo nám z těchto